K tomu bych ráda něco namítla, ale jaksi nemám možnost, zrovna docela špatně popadám dech. To jak s tím Dobromilo… nebo mile… no zkrátka s tím chlápkem v béžovém obleku zdrháme pryč. Auto necháváme být, ti druzí by u nás byli určitě dřív, než bych ho stačila odemknout, natož nastartovat…

…a drak zdvořile přikývne. Pak se postaví a jeho oči už nejsou černé, ale temně rudé a cosi v jeho póze dostane okamžitě na nohy i Sérafin s Milem.
„Asi bude lepší, když to uvidíte sami,“ řekne a zamíří ke dveřím. Ti dva váhají jen chvíli a pak se vydají za ním. Jdou rychle, aby mu stačili a vlastně vypadají jako dvě kachničky, cupitající za rozvážně vykračující kachní mámou. Těsně u dveří náhle hrabě zůstane stát a Sérafin s Milem do něj skoro narazí, jak z prudkého pohybu náhle brzdí. Ještě kus se kloužou po naleštěné podlaze.
„Co jsem to za hostitele,“ říká drak mrzutě a otočí se k nim. Stojí teď velmi blízko, Milova hlava dosahuje do výše nejširšího místa dračího hrudníku, Sérafin je ještě o něco menší.
Bílý drak roztáhne tlapy do výmluvného gesta, jako by rozevíral náruč. Sérafin i Milo okamžitě zadoufají, že právě to nedělá.
„Dovolte mi pozvat své nové přátele na dnešní hostinu,“ řekne pak. Není možné nevšimnout si, jak Milo vytřeštil oči a také Sérafin ustrašeně polkla.
„Ach ne,“ zasmál se drak a plamen tentokrát zamířil neškodně směrem vzhůru. „Vy budete ti, kteří budou jíst, ne naopak.“
Potom se znovu zasmál a nebudete tomu věřit, ale ti dva se zasmáli spolu s ním. Ale asi ano, asi se to dá chápat. Nejspíš se jim celkem ulevilo.
Drak rozrazil dveře a teď už kráčel pomaleji. Sérafin i Milo v pohodě stačili jeho tempu, jen si všimli, že se k nim přidala malá skupina stráží. Luky se stříbrnými šípy v pohotovosti.


Co to, sakra…
„Pššššššt,“ okřikuje mě co nejtišeji můj podivný společník.
Počítám. Jednadvacet, dvaadvacet, třia… okolo našeho křoví proběhnou dva stíny. Pořádně dupou a já vidím, že ten hubeňour vedle mne pohledem nesleduje ty dva, ale třetího, který se tiše plíží z druhé strany. Pozoruje každé křoví, okolo kterého prochází a…
…najednou mám hlínu v puse a raději zavírám oči. Nemůžu dýchat a na chvíli překvapením úplně ztuhnu a ani se nebráním.
Tiché kroky nás minou.
Tlak za krkem povolí a já vyplivnu kus ztvrdlého bláta.
Chci se zeptat, proč mi, krucinál, zatlačil hlavu do země, ale nemám možnost. Drží mě za ruku a táhne pryč. Narazíme na jakousi cestičku, aspoň to tak vypadá. Vydáme se po ní a já chci říct, že to není dobrý nápad, jestli ji najdou i ti rambové, určitě se pustí za námi. Ale mlčím, jednak že se bojím promluvit nahlas a taky si pořád ještě volnou rukou vybírám z pusy zbytky hlíny.

Bílý drak kráčí jako první, mí dva hrdinové se drží těsně za ním a následuje je malá skupinka, ostatně o jejich lucích už jsem se, tuším, zmínila. Projdou znovu nádvořím, kterým před nedávnem přišli, tentokrát ale zamíří k jiné bráně. Jsou tam schody, vedoucí dolů, postupně se stáčejí doleva. Sejdou o jedno patro, pak ještě další a vytrvale sestupují do podzemí.
„Myslela jsem,“ říká Sérafin k Milovi tónem, ve kterém byste nejspíš našli pár kapek jedu, „neříkal jsi, že draci mají několik hlav?“
Než Milo stačil odpovědět, ujme se slova hrabě.
„Většina historek o dracích je dost zmatená,“ řekne. Jeho hlas zní zdvořile, skoro jako by sklouzl k přednášce ke svým oblíbeným studentům. „Svého času jsem je dokonce sbíral. Tenhle názor není nijak výjimečný. Ve skutečnosti je to tak, že obvykle mají draci dvě nebo tři hlavy. Jednohlavý drak je opravdu vzácná výjimka, řekl bych rarita,“ při tom slově si drak neodpustí významné mlasknutí. „Jednohlavý drak má celou svou moudrost, sílu, osobnost, to vše soustředěno v jeden mozek, což jak jistě uznáte, je velmi praktické. Čím více hlav, tím více osobností, často hodně nesourodých.“
„Na druhou stranu,“ říká Sérafin zamyšleně a lehce se oblízne. Tuším začíná mít hlad, už dlouho nejedla. „Na druhou stranu, více hlav je víc krků.“
„A taky víc zubů,“ dodá Milo, zatímco upírka jen pokrčí rameny.
„Nezapomínejte na oheň,“ přidá se drak tak samozřejmě, že skoro čekáte, jestli i ochranka k tomu nemá co dodat.
„To patří ke hře,“ prohodí Sérafin. „Těžko můžete chtít, že vám někdo věnuje kapku krve dobrovolně.“

Jakže se to jmenuješ, ptám se, a tentokrát se mu asi nebudu smát.
„Dobromilenpravoslav.“
Tak ti vážně říkají? Je to tak dlouhé a…
„Ne,“ usměje se. „Tak mi vlastně nikdo neříká. Pro přátele jsem prostě Darion.“
Darion, řeknu si tiše pro sebe, snad abych se ho už znovu opravdu ptát nemusela. Pak si vzpomenu, o čem jsme naposledy mluvili v té benzínce, než tam dorazili ti bouchači. Co to říkal? Že mě hledal? Než se stačím zeptat jak mě mohl hledat, promluví Darion první.
„Proč cestuješ sama,“ šeptá můj společník.
Jsme právě v jakési chajdě. Zvenčí vypadá jako… Jako takové ty malé laciné buňky, ve kterých přespávají dělníci na stavbách. Uvnitř je ale něčím hrozně podivná. Nemůžu přijít na to, čím. Jen se tu cítím zatraceně mizerně.
Ptám se, jak to myslí. Prsty si tisknu ke spánkům, cítím, jak mi tam bolestivě tepe. Takhle jsem se naposledy cítila při té nehodě, jak do baru najel kamión právě když jsme tam byli s kolegyní na skleničku.
Zdá se to tak dávno.
Ti tři šílenci, co nás na benzínce napadli, jsou nejspíš pořád někde poblíž. Schovat se v jediné barabizně v okolí je docela určitě ten nejhorší nápad, vždyť kam jinam by nás šli hledat. Ale Darion trvá na tom, že nás tady nemůžou najít.
„Někam jedeš,“ říká. „Uprostřed noci. Asi by bylo přirozené požádat kamarádku nebo přítele, aby jel s tebou.“
Usměju se. Ale je to takový ten úsměv, který vlastně není úsměvem. Spíš je mi z té otázky najednou nějak smutno.
Nevím, řeknu. On mlčí.
Vlastně mám jednu takovou… no řekněme vlastnost. O daru se mi totiž vážně mluvit nechce.
Někdy se mi stane, že vidím do budoucnosti, řeknu a pátrám v jeho obličeji po známkách výsměchu nebo pochybností. Nic z toho tam nevidím a o to je mi to podezřelejší. Přesto pokračuji.
Když prostě vidíš, co se stane zítra nebo za měsíc, vztahu to moc neprospívá. Nejde o to, že by ten chlap musel být nutně mizera a já ho ve svých vizích viděla s nějakou blondýnou s vypolstrovaným trikem. Třeba jen najednou vím, že ten vztah nikam nepovede. A taky jak se pak budu cítit. Takže to raději všechno ukončím dřív, než…
„Ale s kamarádkou to tak přece není,“ namítne.
Vzpomenu si na své kolegyně z call centra a nejspíš se mi tvář stáhne do úšklebku.
Vlastně je to někdy ještě horší.
Asi chvíli mlčíme. Třeba se snažíme zachytit zvuky, co by měli vydávat chlápci, kteří nás hledají. A třeba mi prostě není moc do řeči.
Darione, řeknu.
„Ano?“
Vysvětli mi, kde to jsme. Ta buňka… Nevypadá to jako by to bylo… Prostě…
„Skutečné?“
Ano.
Úsměv. Jeho, ne můj. Já se popravdě nejspíš tvářím dost vyděšeně.
„Ta buňka tady vlastně není.“
Pokud mu také nerozumíte, zvedněte, prosím ruku.
„Víš,“ soustředěně přivře oči, jeho jinak hladké čelo zbrázdí dvě hluboké vrásky. „Ty stěny nejsou opravdové. Je to iluze. Pro tebe iluze jakési stavební buňky, pro ty tři chlapíky, co tě pronásledují, je to iluze dobře viditelné krajiny, ve které se nikdo neschová. Už chápeš?“
Ne.
„Je to clona neviditelnosti.“

Dorazili do nejnižšího podlaží. Po studených stěnách stékají drobné kapky a ta vlhkost je všudypřítomná. Cítíte ji ve vzduchu a i vaše kůže je najednou lepkavá.
Nebo to možná způsobuje strach.
Ocitnou se totiž ve vězení a třeba to poznání a možná ta nepříjemná vlhkost, zkrátka teď kráčejí mnohem pomaleji. Ovšemže u Mila a dokonce i Sérafin, na jejíž tváři se zračí když ne zděšení a panika (u hadího muže celkem jasně patrné), tedy jistě nervozita, se to nejspíš dá pochopit. Hrabě Krohn, líně se vlekoucí v čele, působí rozhodně také sklesle, s tou skloněnou hlavou a splihlými bodlinami. Nad ním se lhostejně pohupuje žlutý otazník.
Minou několik prázdných cel a pak také ty, které neobydleně jen vypadají, i když se jakási hromádka hader choulí v temném rohu a tu a tam sebou škubne.
Pak se konečně bílý drak zastaví, před ním mříže další cely. Trochu zvedne hlavu, snad že si uvědomí jak jeho obvyklá důstojnost kamsi vyprchala, přesto z jeho hlasu cítíte jasně smutek, když promluví.
„To je můj syn,“ řekne.

Zajímáte-li se minulé životy, budoucnost a věštění, nechte si vyložit karty.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here