„Víš,“ řekne zase, nejspíš že ví, jak málo se mi chce o tom celém mluvit. „Jedna paní… Neznala jsem ji. Vykládala cosi o synovi. Vypadala, že jí nic není, jen se nehýbala. Mluvila a mluvila a pak obrátila hlavu na stranu. To už nic neřekla a já viděla, že jí chybí kus hlavy.“
Nedívám se na ni, když mi to říká. Ale i se zavřenýma očima je mi jasné, že pláče. I když ty vzlyky, co se mísí s jejím hlasem. O těch vím, že mám na svědomí já.
Podle Báry je určitě můj podíl na tom všem přesně ohraničený. Buď jsem zachránila ty, co se včas dostali ven z bistra. Nebo jsem vlastně zabila čtyři lidi.
Vyšetřovatel nakonec připustil, že nějaká dvojice cítila kouř ještě než jsem poprvé vykřikla. Je to dost obvyklé, lidem se zpětně často vybavují detaily, které nikdy neviděli a vidět nemohli. Snad to způsobuje šok a třeba vážně jen mají pocit, že chtějí komusi pomoct vše vysvětlit.
Vlastní kolegyně se ale tak snadno nezbavím. Ona tam přece byla.
Dívám se na bílou obálku, na nápis „Sí“. Podle hmatu je v obálce cosi pevného, placatého. Cítím štiplavý pach moči a pálí mě oči plné slz.
Nějak je toho na mně v tu chvíli moc. Některá tajemství jak rostou a stárnou, jsou občas příliš těžká, než abyste je unesli sami. A říkejte si třeba, že jsem slaboch, chcete-li, ale já v tu chvíli kývla a začala mluvit.

Už ani nevím, co všechno jsem jí řekla. Nejspíš jsem se zmínila o Alexovi, mém malém bráškovi, co mi zemřel v náručí.
Určitě jsem mluvila o vizích, co mě pronásledují. Katastrofy, jedna za druhou. Jež se na nás řídí ze všech stran, jako by do roka mělo z lidských miliard zbýt jen mastný flek.
„Je to pravda?“ ptá se Bára. Oči pořád vlhké, hrdlo stažené, škrábe si poraněnou paži.
Nevím, řeknu a nechce se mi dodávat, že zatím se mé vize vždycky splnily. Pokud jsem se tedy rozhodla po jejich výsledcích pátrat. Nemám chuť popravdě říct, že může s klidem zrušit všechny pojistky.
Jenže ani já sama si to nechci tak snadno připouštět. A tak spíš pro sebe než k ní řeknu, že nevím.
„Nevíš?“ ptá se a teď už je v tom spíš zvědavost a mně se trochu uleví, že podezření už je snad pryč. „Ale ty vize, o kterých jsi mluvila. To znamená, že vidíš budoucnost?“
V tu chvíli mě zachránila sestřička. Bílý tácek, na něm v plastikovém kelímku pilulky a v dalším trocha vody.
„Je čas si odpočinout, dámy“ prohlásí a zní to skoro tak, jako když já těm svým pacientům říkám uklidněte se a řekněte mi to ještě jednou.

Tu noc jsem měla zvláštní sen. Tentokrát jsem neviděla padat mrakodrapy kdesi za oceánem. Ani obrovské přílivové vlny, mořské a slané, vysoké snad sto metrů a ženoucí se do vnitrozemí jako když vezmete kyblík zpěněné vody a spláchnete maličké figurky i jejich domečky a autíčka…
Viděla jsem draky. Opravdové, nestvůrné a příšerné oheň chrlící létající obludy, někteří růžoví a taky zelení. Jen jeden byl úplně bílý a byl něčím jiný. Hnal se přímo ke mně a volal, ať neutíkám, ale já pochopitelně běžela co mi stačil dech.
Přesto ty vize byly něčím propojené.
Možná stejně barevné, nebo podobně voněly, třeba hudba, kterou nevnímáte to všechno propojila, jako dva filmy od stejného režiséra i scénáristy. Nebo v obou vizích byla hrůza v identických tvářích…
Těžko říct.
Asi se to špatně vysvětluje, ale ten sen mi dal pár drobtů naděje, že ty katastrofické vize možná nebudou tak úplně katastrofické. Že mi zkrátka někdo zkouší předat poselství a ty šifry a hesla se v mém mozku převtělují do obrazů a slov, kterým rozumím a jež znám.

Báru propustili z nemocnice hned ve čtvrtek, já mezi těmi studenými zdmi a studenými sestřičkami zůstala až do dalšího úterý.
Ve středu jsem šla do práce a…
Ale to už znáte. V klidu vyřizuji hloupé telefony, když najednou slyším známý hlas, co říká: „Ty jako vážně vidíš budoucnost?“
Ve čtvrtek mi Petra přinesla jakýsi šátek a prý že ho má od přítele. „Řekneš mi o něm něco,“ zkouší to na mě. „Jestli mě miluje a taky kde byl minulou sobotu, že jsem se mu nemohla dovolat.“
Zkouším se usmát. Vstávám a odcházím do kuchyňky a jak otvírám krabičky od čajů, vybírám si černý čaj s příchutí lesních jahod a slyším za sebou Petru.
„No tak, co ti to udělá? Jen ho na chvíli vezmi do ruky…“
A tak si od ní vezmu šátek, žádná vize se pochopitelně nedostaví a já jí s klidem řeknu, že ten její je hňup, co každé soboty tráví nákupy s maminkou a stydí se za to, a Petra mi šátek zase vyškubne, zamumlá cosi o krávě pitomé a jde zvednout telefon. „A co já s tím mám dělat,“ huláká pak na nešťastného pacienta, zatímco její oči sledují mě a je v nich pořádný vztek.
Tak ať.

Středeční e-mail, takový ten, co se ve schránce objeví přesně v poledne, je zase trochu jiný. Jiný, než ty před ním, a nejspíš i trochu odlišný od těch, co mi mají teprve přijít.
Přijdou určitě.
Pokud…
Já nevím, snad je špatně čtu, nebo možná že jim nevěřím. Přece musí být šance, jak ty dotěrné spamy zarazit. Ukončit ten proud žádostí, jejichž naléhavost mě má nejspíš vyděsit.
Tento se ptá, zda jsem dostala disk. Nejdřív si řeknu, že je tentokrát trochu zmatený, ale raději čtu dál. Jsou v něm všechny ty obvyklé prosby o pomoc i kecy, že jen já, jeho malá Sí pomoci může.
A jestli jsem to ještě neudělala, ať si přehraji dívídíčko, co mi poslal.
V tu chvíli mi to pochopitelně dojde. Bílá obálka, pach moči, Bářiny slzy a řeči o krvi.
Tu obálku, co mi kdosi strčil v nemocnici do rukou, jsem si odnesla domů. Neotevřenou, jen s trochu pomačkanými rohy, protože jestli vy dokážete odložit tajemný dopis jen tak, aniž byste se ho ještě párkrát dotkli, tak já teda ne.
Dívídíčko je samozřejmě v tom neotevřeném dopise.

Zajímáte-li se minulé životy, budoucnost a věštění, nechte si vyložit karty.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here