Laja se mile usměje, dvě holky, co si prostě jen tak klábosí.
„Ach ano,“ úsměv a drobné gesto, skvělá ukázka společenské etikety. „Jsem Laja. Ty jsi Sérafin. Doufám, že pobyt v našem vězení nebyl příliš nepříjemný, omlouvám se za něj. Můj otec je někdy trochu hrubý.“
Otec?!
„Otec?“ vykřikne také Sérafin. Naštěstí, protože já vykřiknout nemůžu. Vlastně mi to není nic platné, a pak…

„Jsi rozčilená,“ říká Darion.
Roztržitě přikývnu. Řeknu, že už je to hodně dávno, co jsem tu byla naposledy. Nejspíš ten pocit znáte.
Pořád sedíme v autě před domem. A pak mi to dojde. Celou cestu až sem, kde jsme vyrůstali s tetou, jsem absolvovala, abych našla Gabriela. Ale Gabriel tady není, vlastně nikdo tady není, teta zemřela už před léty. A třeba jsem si to uvědomila hned, jak mi Darion řekl, že oba mí bratři jsou tam, v tom jiném, podivném světě a nemá smysl pátrat kdekoliv tady, jela jsem dál. Pokračovala jsem v jízdě, a teď si nějak nemůžu uvědomit proč vlastně.
Vystoupím. Darion zůstává v autě, snad že chápe, že je to má soukromá věc.
Vezmu za kliku a oddychnu si, když zjistím, že je zamčeno. Odemykám s vědomím, že vše je na svém místě, kde to zanechala teta.
Teta…
Je to tak dávno. Když Alex zemřel. Utopil se.
Kdyby jsi tak žil, řeknu a to mokré co snad vidíte na mé tváři, vážně jsou slzy.
Naše oblíbená hra: kdyby… Vymýšleli jsme si neskutečné historky, které právě takhle začínaly.
Kdyby jsi tu teď byl, Alexi…
Vejdu do kuchyně a hned pak do obývacího pokoje. Vzduch páchne plísní a pak ještě… Kdo ví, co je to. Štiplavé, kysele štiplavé.
Na malé skříni vedle televize jsou rozestavěny fotky. Teta se na jedné směje, úplně jsem zapomněla, jak měla černé vlasy. Nosila je všelijak zauzlované a ještě schované pod šátkem a znala většinou jen dřinu… Na fotce se ale směje. Také moji rodiče se smějí a malý Gabriel s nimi. Na další fotce jsme všichni tři, já, Alex a Gabriel. Jako vždy se s Alexem k sobě tiskneme, jiskřivé úsměvy v zadýchaných tvářích. Gabriel stojí krok stranou, ke stehnu si tiskne knihu a jeho úsměv je zdvořilý, nucený.
Položím zpátky fotografie, jen jsem ze všech odhrnula prach jako by to snad nebylo jedno, jako by za pár týdnů neměly být stejně zaprášené a zapomenuté.
Vyjdu po schodech. Raději opatrně, i když dřevěné schody ani nezavržou.
Dva pokoje jsou prázdné, můj i Alexův. Až se mi sevřelo srdce. Je tu jen jedna pohovka, prázdná skříňka se třemi volnými ramínky a ručník na posteli.
Teprve třetí pokoj nebyl prázdný. Ve dveřích jsem strnula a nejspíš chvíli ani nedýchala, jak jsem pozorovala to, co zbylo z mého dětství.

„Tvůj otec je tedy hrabě Krohn?“ ujišťuje se upírka, že slyšela dobře.
Laja nepatrně přikývne.
„Takže ten bílý drak je tvůj tatík. A zelený dráček bráška,“ říká Sérafin tónem, kterým obvykle jen nudně sčítáte jakési bezvýznamné položky.
Přitom se dívá na dívku s mléčnou pletí, velkýma modrýma očima a jemně tvarovaným snad každým rysem, od nosíku po pěstěné ruce. Ta znovu klidně přikývne.
„Na testy otcovství tady moc nedáte, že?“
„Nerozumím,“ řekne Laja lhostejně. Řekla bych, že pokud ta trpělivost ve výrazu i hlase není hraná, musí být ta dáma v bílém dokonale hloupá.
„No,“ ušklíbne se Sérafin. „Tak jinak. Neměla bys náhodou mít šupiny a ocas a taky místo té rozkošné pusinky tlamu plnou zubů? A nezapomínejme na oheň. Nevím jestli přímo v hrdle, nebo jen…“
„Ach tak,“ usměje se dívka. Pak lehce pokyne k prázdné porcelánové soupravě. „Čaj?“
Sérafin poposedne. Přimhouří oči a nejspíš si položila tutéž otázku, co já před chvílí. Je tak mazaná nebo tak pitomá?
„Řekla bych,“ pronese, aniž se zatím rozhodla, „že přesně tomu se říká utíkání od tématu.“
„Ale kdepak,“ řekne Laja zatraceně něžně, skoro jako by mluvila k milenci, kterému chce pomotat hlavu, místo k upírce, jíž už pomotala minimálně chuťové buňky. Teda nevím, jestli to se také počítá. „Ty nevěříš, že jsem drak, že?“
Sérafin se trpce usměje a trochu rozpačitě poškrábe na hlavě. Snad že už má v té otázce ohledně charakteru dívky v bílém jasno.
„Vlastně ne,“ přimhouří oči. „Ty ano?“
Smích. Zvonivý, upřímný, ale bezelstný? Ne, řekla bych, že po nějaké dětské naivitě ani stopy.
„Ovšem, že jsem drak. Samice draků nemají křídla ani šupiny. Vypadají jako lidské ženy, až na…“ decentně se odmlčí a elegantně uhladí šaty.
„Ale jestli jsi dračice… tedy chci říct dračí žena, to znamená, že s drakem…“ Sérafin udělá pomocí prstů celkem jednoznačné gesto. Aspoň vy byste mu nejspíš rozuměli, Laja se ale tváří dost nechápavě.
„To je jedno,“ mávne rukou upírka. „Třeba se k tomu ještě dostaneme. A teď mi snad povíš, proč jsi mě sem přivedla. Ne že by mi vadilo jít na špacír z té špinavé cely. Tedy nic ve zlém, milý draku.“
„Tvůj sarkastický tón není na místě,“ usměje se Laja. Pak zavře oči, obrátí dlaně vzhůru a něco zašeptá. Sérafin cítí, že najednou může mnohem lépe dýchat a celkově se cítí volněji. Sáhne si na krk a opravdu, obojek už tam není.
„Díky za důvěru,“ zavrní Sérafin. Ten hluboký sametový hlas už jsem od ní dlouho neslyšela, tak na ni hned křičím: dost! Přestaň!
„Není zač,“ pronese dívka stejně lahodně. „Přece musíš vědět, že jsem tvá jediná naděje na záchranu.“
To Sérafin zaujme. Ne moc, ale dost na to, aby řekla: „Asi si to poslechnu.“
Laja přikývne, jakože nic jiného ani nečekala a pak před upírku položí malou krabičku. Dárek ode mne, který jsem jí poslala.
„To ti pomůže zabít mého bratra a pro svého přítele získat zpět jeho koně.“
„Milova koně? Myslela jsem, že je…“
„Mrtvý? Ovšem, to jste si měli myslet. Kdybyste byli přesvědčeni, že jste selhali, vzdali byste se svých plánů a můj otec by mohl uskutečnit ten, co si pro vás připravil sám.“
„Měla jsem zato, že už s námi skončil.“
Smích, znovu tak nádherně zvonivý, skoro zní kovově.
„Ještě s vámi ani nezačal. A to je dobře, protože až zabiješ mého bratra, přijde na řadu můj otec.“
Sérafin se konečně uvolnila. Zhluboka vydechne a laškovně zacuká obočím.
„Ten plán se mi asi bude líbit,“ řekne pak.

Přiznám se, že v tom pokoji, plném krabic, se mi znovu špatně polyká. A není to jen špatným vzduchem.
Probírám se těmi starými krámy. Ještě včera bych si vůbec nevzpomněla, že existují, ale dnes přesně vím co která věc je, čí byla a jak a kdy ji získal. Vyfouknutý míč, nějaká stolní hra, knihy, pár svršků…
Pak si na něco vzpomenu.
Je to tam ještě? Ne, určitě ne… nechci si dodávat marné naděje. Ale stejně se rozběhnu k pokoji, co býval můj a oddělám kus metr vysokého obložení zdi, ta dřevěná příčka se vylomila a vyvalil se proud prachu.
A tam…
Nebudete tomu věřit, ale ta malá truhlička je tam pořád. Vyndám ji a snažím se nemyslet na to, co v té díře ve zdi tak páchne. Z mé skříňky to tedy není.
Počítám do deseti, než ji otevřu. Snad že doufám, že pak budu mít klidnější tep. Aspoň o něco.

Zajímáte-li se minulé životy, budoucnost a věštění, nechte si vyložit karty.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here