Sérafin a Milo se dívají skrze mříže. A tam, naproti nim, stojí další drak, tmavě zelený, ocas a nohy přecházejí skoro v černou. Je o dost menší, než jeho otec, počítaje v to i skutečnost, že jeho hlavy mají mnohem delší krky.
Těch hlav má pět a všech pět pořádně zuří.
Oheň. Vyšlehne rychle, bez varování. Nejdřív z jedné hlavy, té nejvíc vpravo a pak se k ní přidávají také ostatní. Upírka i hadí muž odskočí od klece. Naštěstí mají plameny krátký dosah a tak jim neublíží.
Dračí tlamy se zase zavřou a šupinatému mladíkovi divoce vydouvá hrudník, jako by ho vrhání plamenů vyčerpalo a zadýchalo. Hledí si s otcem do očí a Milo se Sérafin si prohlížejí všech pět hlav. Každá je trochu jiná. Některé vypadají dokonale vztekle, jedna arogantně a tak trochu škodolibě a pak poslední, druhá zprava, se zdá být… Nevím, nějak… Smutná?
Z konce chodby k nim dolehnou hlasy. Křik a pak něco, co zní skoro jako zápas. Jako by někdo čímsi kovovým bil o podlahu, a o stěny, vlastně těch bušících šílenců musí být hned několik, protože rány se ozývají souběžně.
Zaržání.
Bolestné, vyděšené, zoufalé.
A pak už je vidět, jak k naší skupince stráže vedou koně, vzpínajícího, kopyta vzdorně dopadají na podlahu i boční stěny.
„To je přece,“ vykřikne Milo a víc už nedodá, čísi šíp ho výhružně dloubl do zad. Tak hadí muž zmlkne a bezbranně sleduje, jak jeho koně přivádějí k nim, pak opatrně odemykají dračí celu a je jasné, že se ho tam chystají vehnat.
Zelené dráče obnaží pět párů čelistí, jedna nebo dvě tlamy vysunou i jazyk a teď s ním přejíždí po bílých ostrých špičácích. Dívá se přitom na koně. Jestli to má být výhružné gesto, rozhodně zabralo.
„Ne!“ křičí Milo a také Sérafin protestuje, i když její emoce spočívají v pouhé mizerné náladě z možného nesplnění úkolu.
„Musí to jít jinak,“ řekne Sérafin. „Máte pro nás úkol? Splníme ho a vy nám dáte toho koně a… No pak se uvidí.“
Bílý drak přimhouří oči, jakože nad tím chvíli uvažuje, pak se usměje, pokrčí rameny a řekne: „Ne.“
„Vždyť po nás něco chcete,“ vykřikne Milo a prstem ukáže kamsi nad hlavu bílého draka. Pořád se tam pohupuje ten žlutý otazník. Hrabě Krohn se zamračí a pak, třeba jako by sice předpokládal, že tam nic neuvidí, ale zase si uvědomil, že tím nic neztratí, podívá se nad sebe. Pak znovu na upírku a nechápavě roztáhne přední pařáty do stran v tázavém gestu.
„On ten otazník nevidí,“ zašeptá Milo nešťastně.
„To mi došlo,“ odsekne Sérafin.
Složité zámky ze dveří cely zmizely a pak ještě ovzduší těsně před a za mřížemi trochu bliklo, snad že tam bylo nějaké silové či jiné pole a teď už není.
Stráže se shlukly do nacvičeného půlkruhu a dráče v cele poslušně ustoupilo stranou.
Už jen otevřít ty nezamčené dveře a vhodit tam bezmocného koně. A třeba hladovému drakovi popřát dobrou chuť.

„Přece čaroděj,“ říká Darion.
A proč máš na sobě… mávnu rukou k jeho pomačkanému obleku a bezbarvé kravatě. Proč vypadáš jako nějaký účetní?
„Při přechodu z jednoho světa na druhý se fyzická stránka každé, no řekněme postavy, změní v to, čemu místní rozumějí, co je pro ně přirozené. Takže ve vašem světě nejvíce kouzlí zřejmě účetní.“
O téhle teorii si klidně uvažujte, chcete-li. Já na to vážně nemám čas.
Jak ses sem dostal? A proč vlastně?
„Všechno ti vysvětlím,“ říká Darion. „Ale musíme odsud pryč. Mé schopnosti jsou tady přece jen omezené a ten štít neviditelnosti nevydrží dlouho.“
Ptám se, zda už jsou pryč. Ti chlapi venku, co nás určitě nehledají jen aby se nás vyptali na cestu.
„To mi pověz ty,“ trochu se usměje.
Já?
„Jsi přece jasnovidka.“
A víte vy co? Opravdu už jsou pryč. Neptejte se, jak to vím, prostě to vím. Trochu se usměju a nejspíš se mi také ulevilo. Děkuji, řeknu.
„Zač?“
Přece…
„Už mi tedy věříš?“
Na takovou otázku buďto odpovíte rychle, nebo na ni vůbec neodpovídejte.
Darion chápavě přikývne a vezme mou ruku do dlaní. Podívá se mi do očí a řekne: „Chci, abys mi věřila. Teď tě naučím jedno kouzlo. Bude fungovat i tady, u vás.“
Ptám se, kde se tady vzal.
„Poslal mě tvůj bratr. To už jsem ti přece řekl. A teď…“
Jak to, řeknu. Je mrtvý, křičím.
Odpovědí je mi ticho, Darion zvedne ruku a přiloží mi dlaň těsně k čelu. Zavřou se mi oči. Jen tak, samy od sebe.
A pak to vidím. Tři obrazy. Jako tři karty s obrázky run nebo něčeho podobného, jdou za sebou. Pak zmizí a já otevřu oči.
„Pamatuješ si je?“
Ty obrazy?
Přikývne.
Ano, ale proč?

Sérafin mě volá. Zní naštvaně. Oklamaně? Zatraceně, neposlala jsem ji tam, abych ji držela za ručičku, musí si holt poradit…

Znovu se mi zavírají oči. Cítím, že to není samo o sobě. Jasně vnímám, že mne Darion vede a já jaksi nemám možnost vzdorovat. Dělám – a říkám – co chce on.
Zvedají se mi ruce, dlaně se točí vzhůru.
Před očima mi zvolna proběhne jedna zvláštní runa za druhou, při třetí řeknu: sebbaruel, přičemž si dám záležet, abych každé písmeno vyslovila zřetelně.
Otevírám oči, je to jako by vás někdo násilně vytrhl ze snu. Jste mimo, nevnímáte nic okolo sebe a najednou hup, jste zpět a ptáte se, co to, sakra, mělo znamenat.
Ptáte se nahlas.
„Kouzlo,“ řekne Darion znovu.
A co to kouzlo… Co se stalo? Chci říct: Jaké je to kouzlo?
Pak to najednou vím a musím se usmát. Široce, takovým tím úsměvem, který cítíte až v srdci.
Trochu se setmí a pak z nebe začnou padat hvězdy. Docela maličké, jako by nade mnou někdo stál, hodně vysoko, a drolil hvězdy v drobné drahokamy, svítící, blikající… Jako když začíná sněžit, jen místo bílých vloček padají kusy hvězd.
Trvá to jen chvíli a já se usmívám šťastně jako dítě o Vánocích, i když tam někde hluboko mi nějaký pochybovačný hlásek našeptává: A k čemu to kdy bude?

Zápas v cele trval jen chvíli. Vlastně to nebyl ani zápas. Každá z pěti dračích hlav by si s koněm hravě poradila, když si představíte, že se do nebohého zvířete pustily všechny…
„Proč jste to udělal,“ odvrací se Milo a tuším má trochu mokrou tvář, hadí jazyk zlostně vyjíždí z úst ven a zpátky. Občas sykne. Nejspíš netuší, že se mu nad hlavou objevil vykřičník, a to červený. Krvavě červený.
Hrabě Krohn se otočí, ocasem švihne o podlahu, ať už to gesto znamená cokoliv, a rychlým krokem se vydá dlouhou chodbou zpět.

Když se vrátíme k autu, vytáhnu z kufru notebook a zapnu ho.
„Co to děláš? Musíme odsud pryč.“
Než se hra spustí, vysvětluji, co se děje. O Sérafin, Milovi, také zmíním bílého draka a nakonec toho zeleného, čerstvě nakrmeného.
Musím jim nějak pomoct, vysvětluji.
„Jak?“
To ještě nevím. Ale jsou v nebezpečí. Něco musím udělat.
„Je už nezachráníš,“ zašeptá Darion a možná si jen nechci připustit, že může mít pravdu.
Něco musím zkusit.
„Musíš pomoct svému bratrovi. Na nic jiného není čas.“
A co mám podle tebe dělat?
Darion si uhladí svůj šedý oblek. To uhlazení vlastně moc nepomůže. Leda byste zdvořile nevnímali ty odřeniny a protržené koleno nohavice.
„Máš jen jednu možnost,“ řekne pak. „Do hry vyslat další postavu.“
Co bude se Sérafin? Co bude s Milem?
„Ani jeden z nich není tvůj bratr.“
Nesnáším, když takový úzkoprsý suchar má pravdu.

Zajímáte-li se minulé životy, budoucnost a věštění, nechte si vyložit karty.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here