Všechno se to spíš semlelo tak, že jsem neměla na výběr. Zkrátka jsem zase obdržela jeden z těch dárkových balíčků, pokud vás teda ještě pořád baví mé schopnosti nazývat darem.
Byl úterní večer. V úterý jsme v práci až do sedmi, protože pondělky jsou dlouhé pro úřednice v bance. Do druhého dne si klienti přečtou smlouvu a pak volají. Jsme pro ně takové vrbky utěšitelky, nepomůžeme, ale vyslechneme. A banka pochopitelně nestojí o to, aby naštvaní človíčkové vlítli zpátky do pobočky, protlačili se k prosklenému stolečku a řvali ty své hlouposti o zlodějně a podvodu, zatímco okolo nich se tlačí nové tváře, dychtivé objednat si nový produkt.
Říkáme jim pacienti.
Volají a my vyslechneme jejich příznaky.
Nejsme doktoři, spíš sestřičky. Na pravidelných školeních ze všeho nejvíc zkoušíme utěšující hlas.

Odcházela jsem z práce spolu s Bárou, v uších mi ještě dozníval vyčítavý hlas úterních pacientů.
íKousek dál je malý bar U Charlieho. (!!!)
Jen čtyři stoly a pár stoliček u baru. A všude vůně míchaných čajů, kadidla a vonných tyčinek, snad že potom vám nepřijde tak zvláštní, že se s tím mísí kouř marihuany.
Charlie se vlastně nejmenuje Charlie, je to malý Ind a v kalíšcích roznáší své pití. Logo má vyvedené v modré barvě a bůhvíproč se na něm směje malá opička.
Sedíme, srkáme koktejly a tlacháme o blbostech.
„Si představ,“ říká Bára. „Jedna ženská chtěla vědět, kde si na mě může stěžovat.“
Cos jí řekla, ptám se.
„No co, že ji můžu přepojit na kolegyni.“
Povídám, že ji měla rovnou přepojit na Petru. Ta je s každým rychle hotová. Náš šéf si ji chválí, protože má nejvíce vyřízených hovorů v nejkratším čase, ale tuším už nepočítá s tím, že její pacienti volají okamžitě znovu a chtějí mluvit s tou „potrhlou krávou“, co jim zavěsila.
Venku se začíná stmívat. To mlžné pološero zakouřeného baru je trochu přízračné, hlasy kdosi na okamžik utlumí.
A já se rychle zvedám, nevidím nic a nikoho a slyším jen sebe jak křičím. Řvu, pištím jak sele, když ho naháníte po dvorku.
„Všichni ven! Hoří!“
Tak nějak to křičím.
Asi už tlačím Báru ze dveří a hned je u nás číšník a dožaduje se placení a já na to, že nás přece zná, že nikam nezdrháme a on mě chytá za ruku a netváří se, že by mě kdy viděl. Lidi, co se okolo nás jen tak poděšeně rozhlíželi, už taky popíchla panika a tlačí se ven. Už nepištím sama, tu a tam je slyšet i bolestný výkřik.
A pak jsme najednou venku, vytlačeni davem, číšník mi pořád svírá předloktí a já se mu snažím ucuknout ne proto, že chci utíkat, ale že to dost bolí.
Skoro si řeknete kde se všichni ti lidé vzali, namačkáni v malém baru, co pojme tak dvacet lidí. Půlka už je venku a teď zvědavě sleduje, jak se přetahuji s číšníkem a Bára za námi capká a říká, že vůbec nehoří a já mám skoro chuť na ni křičet proč je teda tak vyděšená.
Pak přijde něco. Záblesk nebo cosi, co vím, že už jsem viděla. Asi chvíli ztuhnu, ale číšník se tím nedá ošidit a stiskne ještě víc.
Je to tady. Snad jsem udělala dost, víc času už nemám.
Otočím se přímo do toho světla, co se přibližuje. Kličkuje, jako když si dítě hraje s baterkou.
Řítí se přímo k nám a není možné ho nevidět a neslyšet. Smrad pálených gum a jejich skřípot, asi že se řidič zoufale snaží zvrátit to, co už zvrátit nejde.
A pak se kamión naboří přímo do vchodu baru, celá kabina řidiče mizí uvnitř a tlačí před sebou stoly, židle a lidi.
Místo obrovské rány a kouře prachu je najednou ticho.
Dojde vám, že to se nejspíš na chvíli zastavil čas. Mezi jedním nádechem a výdechem, kratší než mrknutí. Snad že kdosi na chvíli odpojil mozek a obraz teď běží nezávisle na zvuku nebo je to možná obráceně.
Jenže to netrvá věčně, najednou je má ruka zase volná. Ležím a cosi mi tlačí na nohu. Když to odvalím, zjistím, že je to číšník se střepinou skla v krku. Oči vytřeštěné, ze zakrvácených úst vychází nějaký zvuk. Jeden z mnoha. Z desítek, stovek, ba tísíců hrdel jako by se ozýval pláč, nářek a sténání. A všechno to přichází ze tmy.
Víc nevím, nejspíš že tentokrát se mi čas zastavil docela a já se probrala v sanitce, a pak ještě jednou v nemocnici, když mi do rukou zaváděli takové ty hadičky.
V posteli hned vedle leží Bára. Na ruce šrámy, jednu nohu ovázanou.
Divně na mě kouká.
Nade mnou se naklání sestřička a cosi říká. Moc ji nevnímám, jen podvědomě zaznamenám, že by mohla zfleku dělat pro call centrum naší Eurobanky Loyal. Ten její těšitelský hlas! Prostě talent od přírody.
Pak se objeví chlapík v bílém, ale doktor to nebude. Říká, že má pár otázek. Vytahuje blok a tužku a slibuje, že to nebude dlouho trvat.
Řeknu, že teď není vhodná chvíle. Dost mě bolí hrudník a třeští hlava. Jenže on na to, že doktor to povolil a pak už se ptá.
„Podle svědků jste prý křičela, že hoří. Kuchař i barman se dušují, že v tu dobu nikde nehořelo.“
Usměju se. Trochu pokrčím rameny.
„Taky jste křičela,“ říká zase, „že musí všichni ven. Hned.“
Ještě jednou zkouším nesmělý úsměv a promítnu do něj kapku bolesti.
Jenže tomu chlápkovi je to evidentně jedno, obrátí pár listů zpátky a čte mi slova nějaké ženské, podle které jsem křičela cosi o bombě.
To je nesmysl, řeknu a obrátím hlavu na stranu.
Bára se tváří jako že usnula a přesto mám pocit, že i ona má na mě „pár otázek“.

Může být, že to byla jen náhoda, ale Bára si pro své otázečky sotva mohla vybrat lepší chvíli.
Bylo to hned druhý den a já právě pajdám po chodbě. Odmítám absolvovat další močení vleže a ani se nechci vozit na vozíku. Nohy mám v pořádku, není důvod, proč nedojít na záchod.
Trochu se motám a taky se mi špatně dýchá. Aspirin přestal účinkovat, ale vlastně je to tak, že jsem si odmítla vzít další, abych ty hloupé pilulky nemusela zapíjet.
Teď mě tedy třeští hlava a stejně potřebuju čurat.
Skoro jsem to zvládla. Už jsem z chodby zabočila do místnosti s nápisem WC, z níž přímo vedly jedny dveře vlevo a na těch se houpala kresba panáčka, vpravo visela panenka.
A právě v tu chvíli jsem uklouzla na něčem, co vypadalo i páchlo jako že to někdo přede mnou nezvládl.
Válím se v cizích chcankách, před očima černo a cosi teplého mi teče po stehnech. A taky po tvářích a fakt těžko říct, jestli je ten pláč kvůli bolesti nebo ponížení.
Nevím, jestli jsem křičela nebo se tu čas od času objeví sestřička. Možná jim tu občas někdo uklouzne a nemůže sám vstát.
Pomáhá mi na nohy, opírá o zeď a zběžně otírá ručníkem. Pořád ještě jsem cítit cizí i vlastní močí, když mě vtlačí do vozíku a kdosi jde právě kolem a vstrčí mi do rukou obálku s tím, že to právě přišlo.
Dívám se na bílou obálku a ptám se kolik je hodin. Sestřička právě hadrem utírá ten svinčík a má ještě mokré ruce, když jde ke mně.
„Proč?“ řekne a tlačí mě zpátky do pokoje.
Vlastně má pravdu. Proč? Na obálce je mé jméno a nad tím ozdobnými krucánky, skoro dětskými, vyveden nápis „Sí“.
Takže musí být přesně poledne.

V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že právě v ruce držím klíč. Klíč k těm světům, co v nich budu už brzy honit cizí démony. Kam vyšlu zvláštní bytosti, aby bojovali v mém jménu.
A budu doufat, že to stačí.
Moc se mi do toho světa samotné nechce.
S příšerami, jež jsem stvořila…

Zajímáte-li se minulé životy, budoucnost a věštění, nechte si vyložit karty.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here