Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Sibyla - část 21.

Kapitola 3

Dokonce ani se zázračným mečem v ruce není snadné zabít obřího draka. I když k tomu připočtete krvelačnou zrzku, co má ráda krev a ten souboj si fakticky vychutnává a také jednu bílou panenku, co je náhodou také drak a bojuje vám po boku. Sérafin s průsvitnou zbraní tančí okolo hraběte Krohna a meč v ruce jako by se přizpůsobil jejímu divokému tanci. Místo strachu čistý adrenalin, oči rozšířené, jako by si do žil něco šlehla. Ten souboj už mohl trvat přes hodinu, Sérafin i Laja schytaly pořádných pár šrámů, bílý drak konečně začíná po několika silných zásazích slábnout. Co je horšího, také síla meče slábne, jako by se magie v něm opotřebovávala či vybíjela. Vlastně to vypadá, že naše bojovná děvčata mají tak jeden, dva útoky, než meč selže úplně.

„To nemůžete vyhrát,“ vrčí bílý drak. Jeho elegance je pošramocena stejně jako jeho tělo. „Ale pořád máte šanci přežít.“
„Neposlouchej ho,“ těžce oddechuje Laja. Stejně jako její otec, i ona k boji využívá obnažené pařáty. Jeden se jí ulomil a přes záda se jí táhne brázda čtyř hlubokých krvavých rýh.
„Můžete prostě odejít,“ pokračuje on. Snaží se vypadat hrozivě, ale už to není ten drak, co předtím. Ale je si vědom, že stejně jako ty dvě, i on by mohl jedním dobře mířeným zásahem vše ukončit, zdaleka se tedy necítí jako poražený.
A také si všiml, že meč v Sérafině ruce poblikává.
Dám vám jednu radu. Když budete chtít smlouvat s upírkou, udělejte to předtím, než začne bojovat. Protože jak ucítí krev, no, neříkám, že za jiných okolností se s ní celkem nedá mluvit, ale tyhle do nich zkrátka nepatří.
Pak už je opravdu lepší se soustředit na boj a našemu hraběti to nejspíš nikdo neřekl.
Právě se obracel ke své dceři a teď už těžko říct, co se chystal pronést, v každém případě mu pootevřená tlama spolu s hlavou odletěly asi jako když ze stolu smetete salátovou mísu.
Mlask.
„To nepij,“ křičí Laja a odstrčí Sérafin, která už s pootevřenými ústy spěchala ke zkrvavenému krku. „Dračí krev je jedovatá!“
Nemyslím, že by to na Sérafin zapůsobilo, vlastně si nemyslím, že když vidí téci krev proudem, může na ni zapůsobit cokoliv.
Jenže ve dveřích se objevují dva strážní a do luků napínají stříbrné šípy a tak se upírka vrhla po těchto krcích. Jeden prostě odsekla a meč odhodila stranou, druhému málem zlomila vaz, jak mu prudce obnažila tepnu, než se do ní zahryzla.

---

Dovedete si představit, že vás někdo v noci vysadí v místě, kde to vůbec neznáte a nemáte s sebou ani mobil? Netušíte, co kterým směrem je a přesto si jeden musíte vybrat.
Tak takhle mi bylo. Balíček od Dariona pořád v ruce a tak je logické, že mě napadne jako první začít s ním.
Že tam budou šaty jsem vlastně čekala, ale tenhle černý hábit rámovaný purpurovým hedvábím, mě přesto překvapil. Je lehký, stejně ale moc pohodlný na cestování nebude. I když ty vysoké kožené boty vypadají, že by se v nich něco ujít dalo.
Dva kožené sáčky plné cinkajících mincí, asi deset stočených svitků papírů, pak útlá kniha.
Žádná zbraň, žádné jídlo, žádná voda. No prima.
Sevřou se mi útroby a dojde mi, že ani žádný toaletní papír, nakonec to je ale jen strach.
Co teď?
V džínách, triku a botaskách jsem asi vážně trochu nápadná, neochotně sáhnu po tom hábitu a přísahám, že i tady – uprostřed pustiny a v noci – přemýšlím, kam se jít převléci. Nakonec ty svršky ze sebe prostě shodím a navleču se do hábitu. Ukáže se, že jsou k němu i jakési šaty, hábit tedy patří až na ně. Boty jsou úzké, ale měkké a když je sešněruju, hezky mi padnou.
I v tom svitu měsíce si připadám jako na maškarním a jak se tak prohlížím, vidím ten prsten. To zašlé stříbro, kde měla uprostřed zet díra jako po velkém zubu, ale teď tam doslova svítí kámen. Modrý skoro do fialova.
A ty úšklebky, že jste tušili, že má sehrát nějakou roli, si laskavě nechejte.
Možná jsem pitomá, ale já totiž překvapená jsem. Civím na něj, než mě konečně napadne podívat se na ty kousky stočeného papíru, jestli tam snad není něco, co mi má trochu pomoct. Protože i kdyby ten prsten byl kouzelný, vážně by se nějaká pomoc šikla.

---

„To jsem potřebovala,“ Sérafin si labužnicky olizuje rty, na nich ještě pár kapek krve. Stojí nad mrtvolou, strážný je teď docela bledý a vlastně o dost menší, jako by se o něco scvrknul.
Laja trpělivě klečí v rohu, před sebou na černém šátku cosi leží. Kovová trubička, vypadá jako z nerez oceli a to také být může, když vezmete v úvahu, že je to kromě meče další věc, kterou jsem Sérafin poslala. Teď ji dračí žena podává upírce a vysvětlí jí, že je tam zachycena dračí krev. Zase začne mluvit o vzácné esenci, ale krev, která se nedá pít mou rusovlásku nezajímá.
Vezme trubičku a spolu s mečem, který je už úplně vybitý a vlastně z něj zbyla jen rukojeť, to vše Sérafin uloží zpátky do krabičky. Do rukou přitom vezme tu poslední věc a zvědavě si ji prohlíží.
Je to klíč, velký, zdobený klíč a ona ho schová do kapsy.
Krátce se rozhlédne po místnosti. Tři mrtvoly – velký bílý drak a dva strážní. Všude spousta krve, až to Sérafin dráždí její smysly. Dokonce i když je čerstvě nasycena.
„Jdeme,“ řekne a otočí se ke dveřím. Laje se zcela zřejmě nechce opustit vejce. Váhá jen chvíli. Ví, že ještě něco zbývá, aby bylo skutečně v bezpečí.
V místnosti se zlatem pro změnu váhá upírka. Mohla bych zmínit víc z jejich dialogu, ale...

---

...vlastně jsem víc zaujata přehrabováním v těch papírech. Jeden z nich je docela jistě mapa, jen mi tam chybí taková ta šipka s nápisem Zde stojíte. Rozmotávám i ostatní ruličky, ale moudrá z nich nejsem...

---

Postačí, že Sérafin se od zlata moc nechce a Laja ji nakonec z místnosti dostane až příslibem, že za odměnu dostane tolik, co unese. A protože upírka ví, že toho unese hodně, nakonec obě bok po boku míří do vězení.
Tam, kde je vězněn Milo.
Kde je také vězněn zelený drak. Bratr Laji, syn hraběte Krohna.
„Co po nás vlastně tvůj otec chtěl?“ Sérafin hlas zní víc konverzačně, než zvědavě.
Laja mlčí.
„Měl pro nás úkol,“ pokračuje upírka. „Ten otazník, co mu blikal nad hlavou.“
„Otazník?“
„To je jedno. Zkrátka, něco chtěl, abychom pro něho udělali.“
Scházejí po dlouhém schodišti, po kterém jen před pár dny vedl Sérafin a Mila dolů sám bílý drak. Laja jde první a pokud snad něco říká, říká to tak tiše, že Sérafin neslyší.
Když procházejí okolo dlouhé řady zamřížovaných cel, upírce to najednou dojde.
„Chtěl, abychom zabili tebe, že?“
Laja se zarazí, ohlédne a skoro jako by chtěla odpovědět.
„Sééé-raf...“ jakýsi povzdech plný bolesti se k nim donese ozvěnou.
Rozběhnou se.
Běží mezi dvěmi řadami klecí, prázdných i plných a do žádné není právě hezký pohled. Konečně u jedné zastaví.
Vědí, že jsou u té správné.
Poznají to podle stop krve, která je všude. Na zemi, na mřížích i na dvou tělech, co nehybně leží hned vedle sebe, jako by ti dva chtěli zemřít jeden druhému v náručí.

---

Koukám do těch svitků a vážně nevím, jestli cítím víc vztek nebo bezmoc. Nerozumím tomu. Nemám tušení co ty znaky znamenají a fakticky mi někdo vysvětlete, jak mi tedy mohou pomoci.
Možná to jsou kouzla. Docela určitě to budou kouzla, proč by mi je jinak dával mág. Jenže k čemu mi jsou, když je neumím přečíst.
Kdyby mě je Darion zkrátka naučil. Tak, jak to s jedním kouzlem už udělal. Přivírám oči a zcela jasně si vybavím ty runy. Sebbaruel, zašeptám a mezi všemi těmi hvězdami, co se rozzáří na obloze a padají k zemi jen pro mne...
Cítím to.
Podívám se znovu na ty svitky, jen tak, pro jistotu, i když předem vím, že jim už budu rozumět.
Jasně vnímám tu změnu. Už nejsem Simona, šedá myška z call centra... Teď už jsem...
...a jestli nesnášíte takové ty řeči o předurčení nebo naplnění osudu, tohle prostě přeskočte, protože já jsem...

---

...Sibyla.

---

Zelený drak je mrtvý. Dvě hlavy má prakticky oddělené od hlavy, ale na to nezemřel. Na rukách i na břiše má několik vpichů, jak se hadí muž zakousl do jeho těla a vstříkl tam svůj jed.
Milo leží hned vedle na zelené tlapě s vytaženými drápy. Vnitřnosti má potrhané a je jasně znát, že tenhle zápas skončí remízou.
Takovou, při které body nezůstanou ani jednomu.
„Séra...“, zkouší ještě říct, šupiny okolo hlavy a krku má rozedrané. Dýchá, ale trhaně.
„Tomu už nepomůžeš,“ řekne Laja. „Zůstanu s ním, ty uteč.“
Sérafin přikývne.
Otáčí se, ale nedá jí to.
Pohlédnou si do očí, půvabná blondýnka a exotická rusovláska.
„Ne,“ říká Laja. „Mě jste neměli zabít. Zemřít měla jedna žena.“
„Proč to po nás nakonec nechtěl?“
„Ještě nepřišla.“
„Nerozumím.“
„Brzy pochopíš. Spojí se s tebou a bude potřebovat tvoji pomoc. Je ve velkém nebezpečí.“
Sérafin přikývne. Pochopila. Předpokládám, že i vám to už došlo, přesto, malá nápověda. Žena, co měla zemřít hned jak se v tomto světě objeví, má teď právě na sobě šílený purpurovočerný hábit a dívá se, jak padají hvězdy.





Autor: Sophianne
Vydáno: 17.10. 2007 07:22
Přečteno: 4367x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


c Sophianne, Díky :-)) (22.10. 2007 08:46)

Snad Vás, mých milých pravidelných čtenářů, bude časem ještě přibývat 8) Hned se mi lépe píše, když vím, že to někoho těší číst. Doporučte i známým ;)


gabrisa, Sophiane (20.10. 2007 09:57)

Super roman ...neviem sa dockat dalsich casti :P