Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Sérafin je poražena - část 10.

„Tak povídej,“ usměje se Sérafin. Vlastně vypadá celkem mile, no vážně. Milo přikývne a také on nasadí přívětivou tvář.
Upírka a hadí muž při zdvořilostní konverzaci.
Jak dojemné.
„Potřebuji, abys...“ Jeho deklamace skončí vlastně dřív, než začala. Upíří tvář se usměje, skoro jakože mu vlastně nevyčítá, že to zkusil a trochu zavrtí hlavou. Snad že je právě v jeho zájmu dál nepokračovat.

„Milo,“ řekne. „Tak se jmenuješ, že?“
„Někdo mi říká pane kníže, ale...“
„Takže Milo,“ krátký úsměv, při němž se pohnou vlastně jen rty. „Vynechej tu část o úkolu a pojďme dál. Máš pro mě informace, že? Poslouchám.“
Kdybych si měla tipnout, jestli je Milo hlupák, který netuší, co mu hrozí nebo naopak chytře předstírá, že se vlastně nic neděje, prostě bych si hodila mincí. Ve skutečnosti se ani nepohnu a taky trochu zadržím dech, asi jako když v televizi po mnoha únavných a zbytečně dlouhých scénách proti sobě konečně stanou hlavní padouch a hlavní hrdina, oba se předtím krátce dotkli zbraně, aby se ujistili, že ji mají na dosah.
Možná máte pocit, že to přirovnání kulhá, ale to jen proto, že si pořád ještě myslíte, že Milo je prakticky bezbranný. Řekla bych, že Sérafin si to myslí docela určitě.
Teď Milo trochu rozpřáhne ruce jako že nechápe a přitom vykouzlí milý úsměv jako že se fakticky snaží. „Nemůžu přejít k informacím, dokud nesplníš můj úkol.“
„Ale jistěže můžeš. Ale buďto tě to bude hodně bolet, nebo to bude... No prakticky bezbolestné.“ Další z řádky nevinných úsměvů.
Tak to pokračovalo ještě pár minut. Sérafino „nezkoušej mě naštvat“ i Milovo „nejde to, i kdybych chtěl“ létalo z jedné strany na druhou jako míček při tenise a několik mých poznámek typu „Sérafin, on má pravdu“ rovněž nějak zaniklo.
A tak došlo na nevyhnutelné.

---

Pokud byste si to, co se odehrálo potom, pustili jako zpomalené záběry, viděli byste přibližně následující.

---

V působivé synchronizaci obnažených bílých tesáků i vytažených drápů se Sérafin vrhla vpřed. Vše ostré, co měla k dispozici – a v tu chvíli jste toho ostrého viděli dost – zaměřila na Milův krk.
A hned poté se ta zuřivá lačnost po krvi, pokud byste si její rozzářené oči vysvětlovali právě takhle, tak tedy ta zběsilost se najednou někam vytratila.
Vypařila, prostě byla pryč a upírka strnula asi jako když se k nějakému obchůdku trmácíte přes půl města a pak zíráte na ceduli „Zavřeno“.
Vlastně to není totéž, ale z běžných lidských pocitů je tento asi nejblíže.

---

Z Milova pohledu to celé bylo ještě kratší.
Ne že by vůbec nepostřehl moment útoku, ale kdyby bylo vyloženě jen na něm, sotva by stačil udělat víc, než jen vytřeštit oči a z úst by tak maximálně dostal slabiku „Pooo- a tu další – „-moc“ by mu už jen bublala v prokousnutém hrdle.
Chápete, co myslím.
Asi víte nebo jste přinejmenším slyšeli, co s lidským organismem provádí adrenalin. Detaily vynechejme, bude stačit poznámka, že upíří útok vyplaví na povrch vlastní kůže podobný hormon v momentě, kdy vysunuje drápy a obnažuje zuby asi jako když z pouzdra vytáhnete meč nebo docela obyčejnou dýku.
Tuto esenci je schopen ve vzduchu zachytit i nedokonalý lidský čich. Tedy kdyby na to měl čas. Milo ode mne včera v noci dostal dárek. Tajně, takže když jeho zbrusu nové a ještě nepoužité senzory zachytily ve vzduchu tu esenci, no říkejme jí zcela obyčejně upíří smrádek. V ten moment se sám rozbalil další dáreček a ten zahalil Milovu kůži neprostupnou bariérou, asi jako když se vzduch v okolí patnácti centimetrů od jeho těla zhustí v nerozbitné pružné sklo.
Bum!
Sérafin odlétla jako netopýr od zavřeného okna.
Těžko říct, kdo z nich dvou byl více překvapený, smála jsem se ale určitě jen já.
„Ty sklapni,“ oboří se na mě naštvaná upírka a docela nelogicky obnaží zuby i na mne.
Komičnost té situace snad oceníte i vy, já tedy zcela bezpečně. Asi mi pak uniklo pár vět rozhovoru, ale možná také ne. Když jsem se přestala smát, ti dva na sebe pořád překvapeně civěli.

---

Můj smích vlastně přerušila ještě jedna věc. Vize.
Stojím v ní já a proti mně můj bratr. Alex.
Já mám na sobě zase ten podivný hábit a není pochyb. Jsem v tom cizím světě. Já osobně. Přes všechnu tu snahu, přes to, co si musím přestát s těžko zvladatelnou „zástupnou bytostí“ nebo jak se ksakru jmenovalo to pitomé tlačítko, co jsem tak hloupě zmáčkla.
Nakonec v tom světě skončím sama a dost možná vším tím, co zkouším se Sérafin, jen ztrácím čas. Přesto cítím, že zatím ještě nějaký čas mám. Ne moc, ale něco přece.
V tu chvíli to ale není tak důležité.
Tento bod byste nejspíš v historii zaznamenali jako okamžik vítězství. A přitom mám jen mlhavé tušení o tom, co se vlastně stalo. Co jsme odvrátili, čemu zabránili. Bez ztrát se však žádná válka neobejde, to je jasné.
Na zemi leží dvě těla.
Jedno je Alexovo, je těžce zraněný a možná také umírá. Je slabý a chce mi něco říct. Rty se však pohybují naprázdno.
Za ruku držím Sérafin. I ona je zraněná, oči má zavřené a vlastně vypadá, jako mrtvá. Ale žije a já si moc přeji, aby žila dál.
Protože mi právě zachránila život.

---

„Tak jo, poslouchám tě. Co se tu, zatraceně, děje!“ Říká Sérafin a neptá se Mila ale mě.
Začnu tedy vysvětlovat, ale hned zase zmlknu, protože ona mě teď sotva slyší. Když se Milo už potřetí ptá s kým to vlastně mluví, Sérafin nejspíš nemá moc na vybranou.
„Stvořila mě, jasný!“ křičí na něho. „A teď mi kecá do toho, co mám a můžu a já bych sakra ráda věděla, co se tady právě stalo.“
„Stvořila tě? Je tedy bůh?“
Smích, chraplavý a vůbec ne hezký, ale chápejte ji. Právě zažila poprvé něco, co jí přišlo do této chvíle nemožné. Kdosi se ubránil jejímu útoku a stálo ho to až urážlivě málo námahy. Něco v tom smyslu jsem zřejmě i poznamenala.
„Ne, není bůh,“ odpoví nejdřív Milovi. „A teď zmlkni.“
Ke mně: „Pořád mám pocit, že potřebuješ ty mě a ne obráceně. Nebo se s tímto šaškem něco změnilo?“
Lží bych si asi nepomohla. Tak prostě mluvím dál tam, kde jsem skončila, dokud nás Milo svými otázkami nepřerušil.
Dala jsem včerejší noc Milovi pár schopností, vysvětluji. Obranných i útočných. Takže ho nemůžeš zabít a protože půjde s tebou...
„Ne, to nepůjde,“ vrtí Sérafin hlavou.
Ale půjde, já na to. Bude se ti hodit, to mi věř. Nejen že se umí ubránit tobě, umí také pár útočných kouzel, jen se je musí naučit ovládat.
„Co s tím blbým otazníkem,“ ukáže nad Milovu hlavu. Žlutý otazník nevzrušeně světélkuje a kam se hne jeho hlava, otazník se jako barevný balónek pohybuje s ní.
Ve hře, tedy chci říct při cestě tímto světem potkáš víc takových postav. Mají pro tebe úkol. Asi se ti nebude líbit, že při hovoru s těmito postavami nebudeš mít tak úplně na vybranou, co řekneš, ale o to stejně nejde. Ber to jako roli, kdy musíš odříkat svůj text. Dostaneš tedy úkol, splníš ho a vrátíš se pro odměnu v podobě informací nebo nějakého předmětu. Prosté, ne?
„Ty si neděláš srandu, že? Vážně si myslíš, že budu hledat zaběhnutou kravičku nebo...“
Věř mi, že tvé úkoly tak jednoduché nebudou. Tedy aspoň většinou.
Sérafin vztekle scvakne zuby a ten zvuk není ani trochu příjemný. Milo na chvíli nejspíš zapomene na svou imunitu vůči její touze po krvi. Zachvěje se.
Upírka se zprudka nadechne, vydechne a na její tváři se jako filmovým střihem objeví nalepený úsměv, se kterým se obrátí k Milovi.
„Ahoj,“ řekne maximálně konverzačním tónem, jakého je schopna. „Můžu pro tebe něco udělat?“
Žlutý otazník se rozbliká a v mých uších se ozve tichý zvuk. To jak se objeví ikonka, oznamující aktivaci úkolu, zvaného „Zabij draka a vrať Milovi koně“.





Autor: Sophianne
Vydáno: 17.5. 2007 09:05
Přečteno: 3954x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


c Sophianne, Díky (20.5. 2007 12:28)

8) :D


sanok, dobrý, (20.5. 2007 11:58)

sakra, dost dobrý...., pokračuj, každý si poznává své.