Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Rozhodnutí - část 6.

Dnes je znovu úterý. Hlava mi třeští z těch slov, co na mě chrlí pacienti i z těch vlastních, která jim sama vracím.
Zmáčkněte na telefonu nulu a pak devítku, říkám starému ženskému hlasu, co skoro praská a tleje přímo do sluchátek. „Nulu,“ říká ona nechápavě a já vysvětluji, že myslím klávesu na telefonu.
Omlouvám se jménem banky, říkám mužskému hlasu, jehož vlastníka si bůhvíproč představím v plstěném klobouku a s viržinkem.

Zadali jste špatný pin, povídám dalšímu pánovi, co si za každým druhým slovem odchrchlá, až mám chuť utřít si sluchátka.
Banka od včerejška zrušila nějaké poplatky a jiné zase zavádí. Na stole mám stoh lístečků, velké červené logo a pod tím usmívající se tváře lidiček tak kýčovitě šťastných, až vás z toho trnou zuby.
Dokonalé páry s dokonalými dětmi.
Jakýsi obraz z jiného světa, ještě méně uvěřitelný než ty, co vídám ve snech. Než ty, co jsem viděla na svém notebooku, předtím, než jsem ho strčila na dně skříně i s dívídíčkem, jež bylo právě v mechanice.
„Jdeš večer s námi?“ svítí v ICQ okně, u toho Petřino jméno.
Nemůžu, vyťukám odpověď a hned mi přijde zpátky, že to je škoda, prý objevili kouzelné místo, kde se to jen hemží chlapama.
Bavte se, napíšu a zavírám ICQ a s úderem sedmé i okno komunikátoru, který mi přeposílá pacienty na můj telefon.

---

Popadnu kabelku a vidím, jak si Bára s Petrou cosi šeptají a asi koukají na mě. Chovám se divně, to si říkají. Jsem divná a možná se mě i bojí.
Sama se taky bojím, toho co je ve mně, co umím i co jen tuším, že ve mně dřímá neklidným spánkem. Jako když cítíte, že jste se pro něco narodili a nevíte moc přesně pro co.
Ale když k tomu máte věštecké schopnosti, možná máte jasnou představu o tom, že vás to bude pořádně bolet.

---

Vytahuji ze skříně notebook. Přejíždím dlaní po jeho povrchu, jako bych otírala neviditelný prach.
Otvírám ho a hned zapínám.
Chci vysunout dívídíčko a už mám v ruce jiný disk, je na něm rpg hra, co mám rozehranou. Mechanika se nejspíš zasekla. Jako by chtěla vyjet, pak zadrhne, chvíli se cuká a nakonec to vzdá. Snažím se nehtem pomoct a zajíždím do škvír okolo, ale nic se neděje.
Nezbývá, než restartovat.
Na okamžik se na obrazovce objeví podivné nápisy. Ale třeba se mi to jen zdálo, jistá si nejsem vlastně už ničím.
Disk sám vyjíždí, jako by si pamatoval mé poslední přání. Hned ho vyndávám, snad že mám trochu strach, aby znovu nezmizel v útrobách přenosného počítače a tentokrát navždy.
Vkládám tam svůj disk a hned spouštím start, ale všechno je nějaké jiné. Dost jiné, než jak si to pamatuji.

---

Hra má stejnou grafiku jako předtím, ale obrazy jsou jiné. Podobné spíš těm na dívídíčku odkudsi z jiného světa. Pět tlačítek, aktivní jen jedno, s nápisem Návod ke hře.
Kliknu na něj.
Píše se zde, jak mám vstoupit do hry. Jak používat nástroje, jak si dávat věci do báglu, komunikovat s postavami nebo plnit úkoly. Pracovat s mapou, kouzlit.
Nic neobvyklého.
Až na to, že tahle hra to myslí doopravdy. Opravdu předpokládá, že se nějak přemístím do hry a budu putovat tím podivným a vůbec ne lákavým světem. Řešit věci, co se mě netýkají.
Já sama!
Roluji tím textem až dolů, trochu vyděšená a docela dost zmatená. Chci pomoct a neříkám, že nejsem zvědavá. Od myšlenek, že mi do toho nic není a že to se mnou stejně nemluvil skutečný Alex se najednou přikláním k tomu, že bych pomohla, kdybych mohla. Kdyby byla jiná šance než hupsnout do toho světa plného plazů, co umějí mluvit a dokonce i filozofovat a také skřetů, kteří čtou poezii, ale zároveň se celkem slušně umějí ohánět mečem.
Pomohla bych, vážně.
A pak vidím dvě tlačítka. Jsou úplně dole, aktivní jsou obě, takže volba je jen na mně.
To prosvícené, nabízející se, na něm je nápis Vstup do hry.
Hned vedle, tam, kde byste čekali klávesu jako Cancel, tedy Storno je podobně nedůležitě stranou tlačítko Stvořit zástupnou bytost.

---

Vařím si kávu místo čaje. Asi trochu tuším, že to bude dlouhá noc.
Dívám se na nabídky bytostí, které mohu tvořit. Vlastně mám na výběr mezi ženou a mužem a k nim můžu vytvářet specifika. Nedává mi to na výběr bojovníka nebo mága, skřeta či člověka, ta bytost se prostě bude chovat podle toho, kolik bojovnosti jí dám či intelektu, odvahy či komunikativnosti.
Může být krásná nebo hranatě mužná, s krokem lehkým či bojovým dusotem. Suchopárná či vtipná. Romantická nebo praktická. Odvážná či držící se opatrně stranou.
Já ale nevím, k čemu mi vlastně bude. Co za problém má můj bratříček.
Pak málem upustím šálek s horkým nápojem, když se mi do mozku vnutí další z vizí. Kdyby tak tomu mohlo předcházet nějaké mravenčení nebo něco, co by mne varovalo, abych položila všechny ostré či horké předměty nebo dupla na brzdu, pokud zrovna řídím.
Tak jen ztuhnu a bezmocně sleduji.

---

Válka. Vidím krev a zabíjení, do toho nějaká tvář, dost bledá, nebýt nánosů bláta okolo očí a také na rukou.
„Sibylo,“ říká ta tvář. „Čeká nás boj. Na jeho konci bude jen jedno království nebo smrt. Svět, jaký je teď, nejspíš zanikne.“
Mlč, Raabe, říkám já a opravdu se vidím, jak tam stojím. Na sobě podivný plášť se zelenými cípy okolo uší, co podivně světélkují jak malé elektrické svíčky na vánočním stromku.
Mlč a poslouchej, přikazuji hlasem, co bych někdy tak ráda užila na některé ze svých pacientů. Svět nezanikne, z lidí si neuděláš otroky. Zapomeň na své loďstvo, neunikneš. To ti říkám já, Sibyla, tvá paní a paní času.
Vidím strach v očích toho skřeta, teď opravdu vidím, že je to skřet. Vážně se mě bojí, rukou si chrání obličej, čert ví, co si myslí, že mu můžu udělat.
„Nezastavíš mě,“ říká, takže se zřejmě nebojí dost. Pak se otočí a peláší pryč a já se směju, tedy ta má verze v mé vizi se směje, srdečně a dost děsivě...

---

Ve skutečnosti stojím v kuchyni, v rukách se mi třepe hrníček a moc do smíchu mi není. Prsty mám polité kávou, co naštěstí už není horká.
Utírám si ruce a dokud jsem rozhodnutá, sedám k počítači.
Zadávám parametry postavy, kterou posílám do světa. Chránit ho či zničit, kdo ví.
Bojovnost dávám na maximum. Tím hodně snížím možnost používat kouzla, ale pořád zbývají kouzelné pentagramy, co může používat každá bytost, nebo to tak aspoň bylo v tom návodu.
Ohebná a štíhlá bude a v tom světě, z něhož úryvky jsem viděla, by měla být také odolná vůči krvi, spíš by ji měla přitahovat. Měla by milovat boj a zabíjení, cokoliv jiného by byla nejspíš slabost.
A krásná bude. Ovšem. Rozená svůdkyně. Bez zábran, kterými se cítím být sama svázaná.
Prostě...
Bude dokonalá.
A říkat jí budu Sérafin.





Autor: Sophianne
Vydáno: 16.4. 2007 08:38
Přečteno: 3967x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


Zatím nebyly přidány žádné komentáře.