Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Rodinná záležitost - část 19.

Jestli snad máte pocit, že je Sérafin hloupá, nejspíš jsem musela něco napsat špatně. Pravda je, že raději, než mozek používá zuby, to ale neznamená, že jí to nepálí. Ruku položenou na krabičce, aby nebylo pochyb komu patří, přesto oči upřené na Laju. Mračí se. „Nemyslím, že je vždycky pádný důvod, proč někoho zabít. Ty ho ale máš,“ řekne.

„Chceš, aby bráška i tatík zemřeli, za tím bude hezký příběh,“ pokračuje a dokonce se u toho tváří, jako by čas byl na její straně. „Takže ven s tím. Pak uvidím, jestli chci slyšet tvůj plán jak to provést.“
Řekla bych, že Laje slouží ke cti, že se z toho ani nezkoušela vykroutit. Žádné vytáčky typu nemáme čas nebo do toho ti nic není. Žádné slovní splašky o starých účtech či třeba touze dědit. Fakticky, ta bílá kráska má u mne pár bodíku k dobru, kdyby to tedy pro ni snad mělo nějaký význam.
Jen prosté „Ukážu ti to.“
Z míst, kde obě seděly, byl dobrý výhled na stěnu, pokrytou obrazy. Takovými těmi velkými, co zobrazují životní velikost a na všech byly dívky nebo mladé ženy. Očividně nějaká rodová linie, některé obrazy byly už dost staré, na jiných nejspíš sotva zaschla barva, nebo tak aspoň vyhlížely.
Jedna vedle druhé štíhlé, svěží a dokonalé, jako byste koukali na sešlost finalistek soutěže o korunku miss.
Laja zamířila k nejstaršímu obrazu a Sérafin ji neochotně následovala. Chtěla slyšet barvitý příběh, ale že to vezme od Adama, respektive od Evy, to přece jen nečekala.
Asi byste také čekali něco v tom smyslu „tohle byla prabábi mé prabábi“. Laja ale beze slova vstoupila do obrazu. Ten se jen trochu zavlnil, jak bylo narušena iluze, asi jako když bříškem palce počechráte hladinu nějaké tůně.
Překvapený nádech, podrážděný výdech a pak už Sérafin vstoupila do obrazu za Lajou.
Záblesk světla, ale nijak silný. Jen trochu nepříjemný.
A pak už jsou obě na druhé straně. Jakási chodba s řídkou řadou zavěšených plynových luceren. Vzduch tady ale byl dost čerstvý a vlastně odněkud trochu táhlo. Sérafin napadlo, jestli je pořád ještě na hradě.
Procházely spletí křižovatek, minuly mnoho dveří a jinými pro změnu prošly. Těžko říct, jestli šly přímo, nebo kličkovaly cik cak. Možná je ta cesta vážně tak dlouhá a třeba se Laja chce ujistit, že by Sérafin sama nenašla cestu.
Cestu tam, ať už mířily kamkoliv?
Nebo cestu zpět?
Konečně se u jedněch dveří zastavila. Krátce pohlédla upírce do očí a pak sáhla po klice.

---

Já svou krabičku otevřela hned.
Byl tam prsten.
Starý, masivní prsten, ve kterém chyběl kámen. Zbylo jen oválné místo v načernalém kovu, protože pokud jste si mysleli, že ten prsten má pro mne cenu že by snad byl ze zlata, tak to opravdu není. Je stříbrný a děsně starý. Mám ho po babičce a už ona ho schraňovala bez toho kamene, i když pochopitelně nenosila.
Zkuste nosit prsten, v němž je díra, budete za hlupáky.
Třikrát byl do něj vložen nový kámen. Pokud vím, tak červený, jistá si ale nejsem, bylo to dávno před tím, než jsem se narodila.
Vždycky znovu vypadl a navíc s sebou vzal kus stříbrného okraje prstenu a tak byl zkrátka odložen coby nepotřebná vzpomínka na dno šperkovnice, odkud mi ho také tetička dala.
Jé, co to je, řekla jsem nejspíš a ona odpověděla v tom duchu, že rozbitá tretka, co se dávno měla vyhodit a když jsem se zeptala, jestli si ho můžu vzít, tak pokrčení ramen jsem si přebrala tak, že můžu. „Ale neztrať ho,“ řekla ještě, i když si asi sama nebyla jistá proč vlastně.
Možná vás napadlo, že jsme si s ním s Alexem užili dost legrace. Na to nemusíte být jasnovidci, abyste na to přišli.
Obléknu si ho na prst. Vypadá směšně. Je to ale to jediné, co mi zbylo po rodině. Kus skoro bezcenného kovu s dírou uprostřed. Jak charakteristické.
Měla bych teď jít do ložnice mé tety nebo do toho, co z ní zbylo a pátrat po něčem, co by ukázalo nějaký směr.
Darione, řeknu a nijak nekřičím. I když jsem ho nechala sedět v autě, nějak cítím, že je nablízku. A on se opravdu hned ukáže ve dveřích, opatrně nakoukne, jako by si nebyl jist, zda smí vstoupit. Jako když máte pocit, že se za dveřmi odehrává něco přísně soukromého, co se ostýcháte narušit.
„Ano?“
Co mám dělat, ptám se, ale naléhavost z mého hlasu se kamsi vytratila. Přesto ji cítím, dobře ji cítím, i když se tak skvěle maskuje za únavu.
A on jde ke mně, z čela mi odhrne pár vlasů. Je to intimní gesto. Hodně intimní, já ale neucuknu, i když bych možná měla.
„Sibylo,“ zašeptá a já ho znovu neopravím. Neřeknu, že jsem Simona. „Sibylo, musíš hned najít Alexe.“
Ale říkal jsi přece, že tě posílá Gabriel.
„Ano, aby jsi našla svého druhého bratra.“
Proč?
„Protože jen ty ho dokážeš najít.“
Ale proč ho mám hledat? Ztratil se?
Zaváhání.
„Ne, on...“
Uhýbá pohledem, prstem stírá prach z jakési skříně a mezi palcem ho promne, až vzduch v místnosti ještě trochu zhoustne.
„On zemře, když ho nenajdeš,“ řekne pak. „Oba zemřou.“
Nedává mi to smysl.
Přestaň už mluvit v hádankách, rukou nejspíš udělám nějaké to netrpělivé gesto. Ani nevím. Dívám se na prach, co poletuje okolo Darionových prstů. Co se stalo s Alexem?
„Gabriel se ho pokusil vzkřísit.“
To jsi říkal.
„Nepovedlo se to moc dobře.“
I to jsi říkal!
„Když tělo ožije, tak chvíli trvá, než se duch do tělesné schránky vrátí a, řekněme, znovu ji obydlí. Něco ho předešlo. Něco bylo rychlejší, než Alexův duch.“
Snažím se to vstřebat. Představit si to. Alexe mrtvého, Alexe ožívajícího, Alexe...
Ale vždyť se se mnou spojil, snažím se v tom trochu vyznat. Poslal mi to dívídíčko. Chtěl, abych za ním přišla a já poslala Sérafin...
„Sybilo,“ chytá mě za ramena a dívá se mi do očí. „To, co tě kontaktovalo... Nevím, co to je. Nevím, co to vlastně chce. Ale vím, že to nebyl Alex.“
Ale proč by...
„Myslím, že tě tam chtěl vylákat. Řekl bych, že je to past. Také Gabriel si to myslí, proto mě za tebou poslal.“
Ale jestli je to past, tak Sérafin... Musím ji varovat!
Najednou mě pustí a očima uhne kamsi stranou.
„To bych nedělal.“
Chci vědět proč, ale on se ke mně točí zády a já si nervózně hraju s prstenem. Otáčím ho, mnu, ale vnímám jen Dariona, jak se mračí, tváří se nešťastně. Dost nešťastně. Pak konečně odpoví.
„Protože už je asi pozdě.“

---

„Moc pěkné,“ vrní Sérafin.
Bodejť, je v místnosti s tím pokladem, co po něm tak toužila. Na cokoliv byste pohlédli je bezpečně ze zlata a opravdu parádně opracované.
Prsteny – a že každý má nádherně broušený kámen – náhrdelníky, náušnice, ale také svícny, sošky, kalichy... Spousta mincí a fakt mi někdo vysvětlete, proč když někdy náhodou najdete truhlu plnou mincí, zaručeně je otevřená. Když někdy budu mít sama bedničku plnou zlata, docela jistě ji budu mít nejen zavřenou, ale také hezky zamčenou.
Laja se chápavě usměje, ale pak přísně zavrtí hlavou.
„Kvůli tomu tady nejsme. Co ti chci ukázat, je hned tady kousek dál.“
„Já myslím, že jsem tady právě kvůli tomuhle,“ usměje se Sérafin.
„Beze mě se sem nedostaneš.“
Smích, takový ten, co jsem ho už tuším popisovala. Zvonivý, ale trochu jako když ty zvonky o sebe dost drhnou. Nepěkně, výhružně.
„Jenže,“ culí upírka zuby, „teď tady přece jsem.“
„To už nejsi zvědavá?“ ptá se Laja a právě teď nevypadá tak docela jako cukrová panenka. „Na něco jsi se mě ptala.“
Sérafin se na ni podívá, jako by to zvažovala.
„Pokračuj.“
„Chtěla jsi vědět proč máš zabít hrabě Krohna a jeho syna. Nejen kvůli zvědavosti nebo abys neměla výčitky, že zabiješ někoho nevinného. Ty ráda zabíjíš a také máš ráda tu vůni strachu z těch co zabiješ.“
„Pokračuj.“
„Ještě víc ti chutná taková ta vražedná atmosféra, když cítíš, že někdo k smrti nenávidí někoho blízkého. Už nenasáváš pach mé krve, teď tě mnohem víc přitahuje pach mé nenávisti k vlastnímu otci a bratrovi.“
„Pokračuj.“
„Aby sis ji vychutnala, potřebuješ znát její příčinu. Vidět ji, osahat. Je to jako když před samotným sexem vidíš svého milence nebo milenku poprvé nahou.“
Hrdelní zavrčení, jestli jste někdy měli co do činění s vážně ostrým psem, asi víte, co myslím. A jestli ne, buďte jen rádi. U Sérafin to ale nebylo nic nepřátelského. Jestli se dá zavrčet blahem, tak to jste právě slyšeli. Nic hezkého to není, že?
„Dobře, jdeme,“ řekne Sérafin a v očích i tónu jejího hlasu se objevuje cosi nového. Řekla bych, že teď už by Laje neskočila po krku ani kdyby měla příležitost. Přeberte si to, jak umíte.
„Dobře,“ řekne Laja a vejde do další místnosti. Je skoro prázdná, oproti té přeplněné a zlatem se blýskající místnosti, kterou právě prošli, tak vypadá docela určitě.
Přesto tam něco je, cosi leží na podlaze a hned jak to uvidíte, je vám jasné, na co zíráte.
„Tohle je poklad, o kterém mluvil Milo,“ řekne Laja. „A také důvod, proč musí zemřít otec a syn.“
Sérafin přistoupí blíž, natáhne ruku, aby se toho dotkla. Je to velké asi jako lidská hlava. Stěny jsou teplé, ale tvrdé. Hladké a jemné jako samet. Modrozelené, ale ne blankytně, spíš trochu do šeda.
Prostě modrozelené dračí vejce.





Autor: Sophianne
Vydáno: 2.10. 2007 15:13
Přečteno: 3956x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


Zatím nebyly přidány žádné komentáře.