Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Poklad - část 8.

Nad ránem si uvědomím, jak rychle ten čas letí. Jako by pro nás neexistovala stejná realita. Pro můj svět a pro ten... No však víte.
Těžko se to vysvětluje, ale jako by kus mne byl tam a kus zase tady.
Snažím se nemyslet na to, co se právě děje s Jefem, o němž se Sérafin rozhodla, že musí zemřít. Připoután každou končetinou k jednomu pečlivě a hladce opracovanému kůlu, zabodnutému k zemi. Břichem dolů, skoro se dotýká země, ale ne docela. Jeho údy jsou tak vystaveny nepředstavitelnému tlaku a bolesti. Dokonce i nebýt těch mravenců, prožil by si celkem pekelné chvíle.

Raději na to nemyslet.
Jenže nějak právě na ty mravence myslet musím. Na Jefovo obnažené břicho, plné měkkých a lákavých soust, přímo nad přeplněným černým mraveništěm. Jako když před někoho položíte ubrousek a popřejete dobrou chuť.  
Nijak originální, řekli byste nejspíš.
Nicméně účinné, to by vám možná odpověděl Jefo, pokud by tedy v posledních dvou hodinách neztratil většinu svého smyslu pro humor. Spolu se spoustou maličkých kousků břicha a vnitřností.

---

Jít do práce v tuto chvíli asi není dobrý nápad.
Ale jiný prostě nemám.
S Alexem se mi nedaří spojit, takže Sérafin je teď můj jediný kontakt se světem mého bratra. Ta roztomilá upírka, co se právě teď dobře baví, pohodlně usazena na kmeni vedle dvou pomalu se rozkládajících mrtvol. S další mrtvolou si povídá. Vyptává se Jefa na jeho bratra, na hospodu, okolí i hraběte Krohna, o kterém se sám zmínil.
A mravenci lezou sem a tam, jsou jich tisíce a každý s maličkými kusadly a když už ne s pořádným hladem, tedy se smyslem pro ukládání zásob na horší časy. A pomalou, vytrvalou precizností.
Všechny ty informace, které si Sérafin žádá, jsou důležité. Potřebné. Ale to není jako když nevnímáte obraz a jen posloucháte zvuk. Snažím se to vytlačit z hlavy, ale nějak to nejde.
A tak jdu do práce jako každý den. Do uší si pustím výčitky lidí, jenž si v bance cosi objednali, zaplatili a nejspíš dostali jinak či vůbec. Nářeky našich pacientů, jak jim v našem call centru říkáme. Chtějí něco změnit, přepsat, vymazat, dopsat, zrušit či založit.
Touží po omluvě, vysvětlení.
Usmívám se na ně, i když oni mne nevidí. Ani já je nevidím, oni se na mne však rozhodně neusmívají.
Chci se soustředit na postelový třídenní románek Báry s nějakým číšníkem. Na oběd jdeme jen my dvě, Petra musí počkat, až se vrátíme, aby tak nebyla kancelář skoro hodinu prázdná.
Bára je dnes veselá, oči jí jiskří, když mluví a přitom po očku sleduje mobil. Má ho hned vedle ruky. Čeká, že zavolá či aspoň pípne smska. A vypráví, svěřuje se a tu a tam se zachichotá.
Já mlčky přikyvuji a občas mrknu na hodinky.
Málem tak přeslechnu, když se Sérafin dozví o tom pokladu.

---

K čemu je poklad, říkám. Ona se jen pobaveně uculí.
„Každý touží po pokladu,“ posmívá se mi.
Musíš mě vyslechnout. Na nějaké poklady není čas.
„Na poklad je vždycky čas.“
Co máš s tím pokladem? Už se začínám vztekat. Musíš pomoct Alexovi. Jestli to dokážeš, dá ti spoustu zlata. Víc, než může být v nějakém pochybném pokladě na dávno opuštěném hradě.
„Já chci ten poklad,“ pronese Sérafin skoro znuděně, zatímco mně se vaří krev, až ji cítím tepat ve spáncích. Obrátí se ke mně, vytočí svou rozkošnou hlavinku i se zabijáckými tesáky vzhůru, kde tuší mou přítomnost a usměje se tak zatraceně roztomile, že mám chuť zkusit, co by s tím úsměvem provedla stříbrná kulka. Ale možná také nic, když jí očividně nijak nevadí ani slunce.
Ale proč?, křičím a v mém hlase zazní všechno zoufalství a bezmoc mého hloupého života.
„Protože to chci,“ řekne a než stačím znovu něco zařvat, dodá: „Asi jsi mně stvořila maličko marnivou, že?“
Jak to?
„No,“ ušklíbne se, „jsem přece žena.“

---

Popravdě věc se má tak, že netuším, kde Alex v tuto chvíli je. Nevím kým je ani kdo či co stojí proti němu, co mu vlastně hrozí. Mluvil o tisícovkách ohrožených životů, z nichž poslední, který bude ukončen nakonec, je ten jeho.
Nic víc.
Asi víc prozradit nemohl. Snad se bál, že nás někdo slyší. Napojen na naši komunikaci.
Proseděla jsem celou noc ve tmě v křesle pod oknem. Nemuseli byste být právě věštec, by vám došlo, že události nabraly dost špatný směr.
Ani nevím proč se mi tak najednou vybavilo jméno mého druhého bratra.
Gabriel.
Bylo by to logické. Dostalo by to určitou biblickou rovinu, symbolický náboj, kdyby proti sobě stáli dva bratři a sestra měla jejich bratrovražedný souboj rozhodnout.
Také vás to určitě napadlo, není důvod si lhát.
Pravda je taková, že o Gabrielovi toho vím ještě méně, než o Alexovi. Nemusím pochybovat, že mě nenávidí a poté, co jsem se ho pokusila zabít, mi řekl, že už mne nechce nikdy vidět.
Kdybyste věděli, co se stalo, dost těžko byste mu to vyčítali. Vlastně sama ho také chápu.
Ale je jasné, že s vysláním té „zástupné bytosti“ mi to tak docela nevyšlo a jestli najít Gabriela není právě dobrý nápad, bude mi prostě muset stačit na tak dlouho, dokud nepřijdu na jiný. Pokud sám není příčinou toho všeho, třeba i s ním se Alex pokusil spojit.
Pozoruji Sérafin.
S tou podivnou zbraní v ruce. Kterou měl u sebe Jefo a nějak mu nakonec nebyla nic platná. Sérafin si ji mlčky a s nekonečnou trpělivostí prohlíží, její majitel, vlastně můžeme klidně říci bývalý majitel, už zmlkl, dokonce i jeho nářek utichl, jak upadl do milosrdného bezvědomí.
Snaží se přijít na to, k čemu je. Její bílé ruce tu malou hračku obracejí, prsty s nezbytně rudě nalakovanými nehty zkoušejí mačkat, místečko po místečku.
Až na to přijde, tak se v klidu, protože ona žádný spěch necítí a snad ani cítit neumí... Pak se prostě vydá za svým pokladem.

---

Sérafin jede na koni. Našla tři uvázané kousek od místa, kde se potkala s jejich vlastníky. Vybrala si toho nejlepšího a ostatní nechala přivázané, snad že jsem jí zapomněla do vlastností přimíchat kapku soucitu s živými tvory.
Kůň se jí bojí. Je vyděšený, vypoulené oči, potí se.
Ji to netrápí, stačí jí, že zvíře dodržuje směr, který potřebuje. Jak se u toho cítí, není její věc. Je nádherně stavěný, celý černý, okolo hlavy stříbrnou ohlávku s červeným šátkem. Ve stejných barvách je vyvedené sedlo, k ní je připevněná bednička, co má ode mne.
Sérafin, volám na ni. Ještě to přece musím zkusit.
Ona jede prostě dál, ignoruje mě stejně jako to ubohé zvíře.
Sérafin, vím, že mě slyšíš. Když neuděláš, co chci, prostě tě zničím. Stvořila jsem tě, tak si najdu způsob, jak tě zabít.
„Proč bys to dělala? Přece mě potřebuješ.“
Ano, ale ty mi nechceš pomoct. Tak mi nejsi k ničemu.
„Jenže ty nevíš, jestli ti nakonec stejně nepomůžu.“
A pomůžeš?
Ticho. Snad přemýšlí a když už mám pocit že ne, že prostě neodpoví...
„Nejspíš ne.“
Ale proč? Zajdi si pro ten mizerný poklad, když se bez něj neobejdeš. A když máš tak ráda dobrodružství, proč pak nejdeš pomoct mému bratrovi? Třeba tě to bude bavit!
Znovu vypadá zamyšleně. Tentokrát odpoví celkem rychle.
„Bráno z tohoto pohledu... Možná ti nakonec přece jen pomůžu. Ale zadarmo to nebude.“
V to jsem ani nedoufala...





Autor: Sophianne
Vydáno: 1.5. 2007 13:07
Přečteno: 4184x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


Zatím nebyly přidány žádné komentáře.