Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Nádherná a nebezpečná - část 7.

Ten svět, do níž jsem právě poslala Sérafin, vidím podivně trojrozměrně.
Na obrazovce notebooku se dívám na krásnou rudovlásku, jak se nejistě rozhlíží, snad i trochu nedůvěřivě. S prázdným šálkem od kávy v ruce to sleduji jako film, zobrazený obstojnou počítačovou grafikou. S nástroji na boku, které nejspíš můžu použít, s mapou a nápovědami.

Taky vidím a cítím to, co ta dívka. Jejíma očima a jejími smysly, podivně zostřenými a – třeba se mi to zdá – ale vůbec ne lidskými. Vnímám její chutě i pocity a sleduji svět, který se zdá být podivně namodralý. Asi jako infračervené vidění, kde vám někdo přehodí barvy z červené do modré.
Třetí pohled je asi nejpodivnější. Není to vlastně pohled, jen jakési vševědoucí tušení. Vlastně můžu zaklapnout notebook, přerušit to zvláštně modré spojení se Sérafin, a přesto budu mít dost jasnou představu o tom, co se tam, v tom světě tří neskutečných zemí, děje. Ale trochu nezřetelně a se spoustou bílých míst, kam vidět nemůžu, nesmím či nechci. Asi jako když čtete knihu a odhalí se vám jen to, co vidět máte. Nebo jako pohled z božské podstaty, kdy vidíte to, co bylo, je a bude, ale zároveň víte, že vše je relativní a ani budoucnost ani minulost není stálá a neměnná.
A tak se vše prostě rozbíhá jako obyčejný příběh a já tu nit budu sledovat spolu s vámi. Uvidíme, kam nás zavede.

---

„Je tam někdo?“ říká Sérafin hlasem podivně měkkým i odpudivým jako pavučina. Dívá se trochu nahoru a vlastně mým směrem a tuším opravdu mluví ke mně.
Je opravdu krásná, okolo štíhlého těla obtočené hedvábné bílé roucho, průsvitné a dost provokativní. Nedala jsem jí žádné šaty, došlo mi. Dokonce ani zbraně, nic, čím by se mohla bránit, kdyby...

---

Uteč, křičím na Sérafin. Ona stojí na místě, nos malinko nakrčený. Nehýbe se.
Zmiz odtamtud! Okamžitě, přikážu jí a to už můj hlas zní vyděšeně a taky trochu naštvaně. Naštvaná jsem pochopitelně na sebe. Poslat ji tam takhle nahou, bezbrannou. Na co jsem, zatraceně, myslela?
A pak už je pozdě, ti tři chlapi, které jsem vycítila poblíž, už jsou skoro u ní, rozhrnují křoví a teď je musí vidět i Sérafin.
„Ale ale,“ říká ten největší z nich. Zarostlý, špinavý, v podivně nesourodém oblečení, když kabát a boty vypadají kvalitně a, pokud můžu posoudit, také draze, zatímco košile a pak jakési zvonové kalhoty s několika kapsami, nejsou ničím víc než sešitými hadry.
„Copak to tu máme,“ směje se, ale víc než pobaveně zní jeho hlas výhružně. „Taková krásná holka a sama. Uprostřed lesa?“
Za opaskem má dlouhý nůž a pak cosi, co neznám, co ale určitě bude ještě nebezpečnější zbraň. Naštěstí po nich nesahá.
Další dva muži jsou jen o něco menší a celí obalení ve špinavých hadrech, každý nůž za pasem. Už jsou skoro u ní.
Sérafin stále nehybně stojí, tvář skoro klidná, nebýt toho nakrčeného nosu. To už jsou prakticky u ní, výhružně ji obstoupili. Ale já se na ni teď nedívám, takže nevidím, že pokrčený nos má proto, že její horní rty poodhalují dásně jako když vám pes ukazuje zuby těsně před tím než zaútočí.
Neslyším, jak jí vůdce té nepříjemné party dělá nabídky, co by snad urazily i tu nejšpinavější přístavní šlapku.
Nevidím, jak se v poledním slunci zableskne ostří nože jednoho z těch nadrženců.

---

Mám totiž dost napilno.
Rychle procházím nástroje hry, co k ní patří disk, který je právě v mechanice počítače. Snažím se přijít na to, jak můžu pomoct bytosti, jež jsem stvořila a za niž cítím zodpovědnost. Pokud už není pozdě...
Do jakési zdobené truhličky dávám pár věcí. Peníze, léčebná kouzla a také jsem našla nějaké šaty. Nejsou nic moc, ale určitě lepší, než aby pobíhala po tom světě nahá.
Kdesi jsem objevila několik zaříkávacích pentagramů, barevně nakreslených na útržcích pergamenů. Nemám čas zkoumat k čemu jsou, co umějí, jen je rychle přidávám k ostatním věcem a dál pátrám po zbraních.
Sérafin žije, to cítím, ještě mám tedy naději. Cítím její strach. Vlastně cítím její napětí, adrenalin v její krvi, ale určitě se bojí, já na jejím místě bych byla vyděšená k smrti.
To, že ji cítím, znamená, že pořád žije!
Konečně někde natrefím na obyčejnou sekyrku, ostří je ale nabroušené a budu doufat, že na mou krásku v nesnázích nebude ta sekyrka moc těžká.
Pak celou tu truhličku popadnu kurzorem myši a umístím do mapy hned vedle místa, kde bliká postava mé bojovnice.
Trochu mě překvapí, že u ní už neblikají ty tři nepřátelské tečky.

---

Co se stalo?, ptám se, ale ona mlčí a v odpověď vidím vše, co se odehrálo jako úryvek filmu. V kině byste ho nejspíš neviděli, přes všechny ty komise, co kontrolují stupeň zobrazeného násilí by se nikdy nedostal.
Ti dva ničemové, co jen přizvukovali svému šéfovi, to měli celkem rychle za sebou. Proud krve jako od Tarrantina a pak žuchnutí bezvládného těla na zem. Žádná dramatická hudba, místo posledního vtípku na rozloučenou mrtvolné ticho.
Sérafin se zvědavě prohrabuje v bedničce, kterou jsem jí poslala a já zatím vidím, jak si pohrála s tím posledním.
„Takhle to máš rád?“ šeptala mu do ucha, zatímco ho jazykem hravě šimrala na krční tepně. Její skoro nahé teplé tělo se mačká k jeho tělu, na mnoha místech se jejich kůže dotékají, třou o sebe. V jeho očích vidím hrůzu, v kalhotách přesto erekci.
„Prosím, nech mě jít,“ brečí. „My jsme to tak nemysleli. Opravdu. Přece rozumíš legraci...“
„Povídej,“ prohodí ona, zatímco ostří špičatých zubů protrhlo kůži na krku a špičkou jazyka teď olizuje červenou šťávu, co z něj stéká. „Řekni mi to. Vyprávěj, jak jsem tě špatně pochopila.“
„Kousek odtud žije můj bratr. Je bohatý. Zaplatí ti za můj život co si řekneš. Má hospodu, největší v okolí. Zná se i s hrabětem Krohnem...“
Sérafin se zasměje, rozšíří díru v krku a otevře ústa, aby zachytila proud teplé červené tekutiny.
„Prozraď mi,“ řekne pak a jak mluví, kapky krve, která z krku stále stříká k jejím pohybujícím se rtům, jí teď stékají po bradě. „Jakou cenu má tvůj život?“
„Co si řekneš. Co jen budeš chtít...“
„Na to se neptám,“ hlas jí ztvrdl, trochu se od něj odtáhla a já vidím, že po jeho erekci není ani památky, zato se mu v rozkroku rozšiřuje mokrá skvrna.
„Chci vědět co se dá vyměnit za život takovýho obyčejnýho, zbytečnýho hajzlíka, jako jseš ty, aby to byl trochu dobrý obchod. Přece nechceš po někom, kdo úspěšně vede hospodu, aby dělal špatně svou práci.“
On mlčí, snad že nemá co říct a třeba už mu došlo, že je vlastně jedno, co řekne. Dnes tady zemře. Ať udělá cokoliv, ať řekne cokoliv. Přiblížil se k tomu bodu, co mu můžete říkat osudový nebo také konečný.
A nic s tím neuděláte, to vědomí vás neosvobodí.
Ale lidský mozek tak zřejmě nefunguje a tak i přes ten krátký záblesk poznání v jeho očích se mu tam okamžitě vrátil strach a jeho třesoucí se rty znovu začaly vypouštět ty skřípavé zvuky „Prosím, můj bratr...“
To už Sérafin stojí a rozhlíží se. Uvidí truhličku, co jsem jí poslala. Jako by v ten moment ztratila o toho chlápka zájem, klidně se probírá věcmi, které jí měly pomoci přežít.
„Prosím, moje paní,“ skuhrá pořád ten chlápek, natažený na zemi, ani se nepohne, i když by nejspíš mohl. Tvář má bílou, oči vytřeštěné. Asi je pořád v šoku. Mohl by utéct...
Ale neudělá to.
Sérafin se obléká do volných šedých šatů. Moc jí nepadnou, potřebovala by tak o jedno dvě čísla menší. Stáhne je páskem, který sebrala jedné z mrtvol a za něj strká pergameny s kouzly.
Pak popadne sekyrku. Zkouší ostří a je spokojena.
Otočí se a zamíří k nejbližšímu stromu. Jedním rychlým švihem odsekne tlustou větev a zručně ji zpracovává.
A já už teď vím, že ten chlapík, kterému matka říkala Jefo a kamarádi Bizon, zemře hodně ošklivou a bolestivou smrtí.





Autor: Sophianne
Vydáno: 24.4. 2007 00:10
Přečteno: 4373x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


c Sophianne, 4 honza (1.5. 2007 13:51)

Děkuji. Jsem ráda a velmi potěšena za každého čtenáře, který se bude u "našeho" příběhu ;) bavit stejně jako když ho píšu. V dalších dílech bude propojení mezi světem virtuálním, naším a tím kdesi mimo náš prostor a čas ještě větší a pevně doufám, že napínavější, vzrušující i zábavnější...

Udělá mi radost, milý Honzo, pokud odkaz na tyto stránečky a tedy na tyto texty předáš dalším lidičkám s podobnou "úchylkou" ;)

Pěknou zábavu,
sophianne

P.S.: Na vše jednou přijde vhodný čas 8)


sanok, fajn (30.4. 2007 11:46)

Sí, bylo.
A bude. Situace v lidském poznání se průběžně mění do stavu, který ty vnímáš v návaznosti (nebo přestihu, vyber si)na to, co mi v uplynulých cca 16 letech vlezlo do hlávky. Ano, hry v pičítači budou "demíčkem" v osobní hře o život. To, co si vymodelujeme, to se promísí s dynamickými rovnováhami v prostoru a dostaneme to k polknutí přesně takové, jaké si zasloužíme. Pár lidí takhle už funguje, asi patříš mezi ně, jinak bych na tebe nenatrefil a cosi mě nedonutilo si "náš" příběh na pokračování pročíst.
Je dobře, že vize se vždy projeví tak, abychom si ji mohli užít znovu, ale jinak, v prostředí, kde jsou ty rovnováhy aplikované do různých hustot hmoty.
Těším se na další pokračování, málokdo si dnes uvědomje, jaký předstih my dva a mnozí další, různě ukotvení ve vrstvách poznání, představujeme. Jsme vícemeéně dobrovolně sami sebou odsouzeni ten lepší svět ve skutečnosti vytvořit pomocí opaku, jeho drsnější verze ve virtuálně vytvořeném světě naší fantazie. Platforma "křemíkové inteligence" je k tomu velmi vhodným nástrojem.
Až přijde čas, rád poznám i tvé občanské jméno.
Honza.