Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Krátké ohlédnutí - část 18.

Jmenuji se Simona a právě jsem v pěkném maléru. Pochopitelně. Když čtete knihu, předpokládáte, že se její hrdina dostane do maléru a vy si u toho cpete pupky popkornem a srkáte kolu a hezky se bavíte tím, jak se nešťastník z toho hnědého nevoňavého vyseká. Nemám vám to za zlé. Vážně ne. Ale jestli čekáte, že budu schválně prodlužovat napětí a do poslední vteřiny čekat, než tu koudelku u svého zadku uhasím, tak to vás zklamu.
Aspoň doufám.

Hezky rychle si vyřeším ty problémy, abych se mohla vrátit ke svému nudnému životu a řešit zklamání ve vztazích a hloupého šéfa, jako každej druhej.
Ale víte co, vezmeme to ještě jinak.
Dlouho jsme se neviděli. Dlouho jste o mně také neslyšeli a tak je nejspíš na místě nejprve se trochu ohlédnout, než budeme pokračovat dál. Takové krátké, stručné „stalo se“. Ale protože čas se kvůli nikomu tak docela nezastaví, rychle si vše projděme, běh událostí se totiž řítí dál, zmetek jeden škodolibá.

---

Otec i matka zemřeli, když jsem byla ještě malá. Vyrůstala jsem u tety, spolu se dvěma bratry.
Nejstarší z nás byl Gabriel, takový ten typ, co se nikam nehne bez jedné nebo dvou knih a moc toho nenamluví. Já byla o celých deset let mladší a spíš neposedná, ráda jsem fantazírovala a poklidné Gabrielově povaze jsem byla docela cizí. Nikdy jsme si vlastně moc nerozuměli a protože jsem ho už fakticky dlouho neviděla, zdálo by se, že je zbytečné o něm mluvit. Věřte mi, není. Než s tímhle příběhem definitivně skončíme, zaručeně v něm můj starší bratr sehraje roli.
Měla jsem také mladšího bratra, Alexandra. S ním jsem si rozuměla vážně báječně. Lezli jsme po stromech, vyváděli takové ty vylomeniny, ze kterých ještě v dospělosti zůstávají jizvy a spousta, spousta vzpomínek. Vlastně dodnes mi nikdo nebyl bližší, než můj o tři roky mladší bráška Alex.
Alex je mrtvý. Je to tak, sama jsem byla u toho, vlastně mi zemřel v náručí a také byste mi mohli právem vyčíst, že to byla moje vina.
A tady už se dostáváme k bodu, kdy věci tak úplně nedávají smysl. Ne tak, jak jste nejspíš zvyklí.
V posledních týdnech mi Alex psal. Byl to on. Nejen, že nikdo mi neříkal „Sí“, jen on, hlavně popisoval věci, které prostě nikdo jiný vědět nemohl. Můžu vám dát příklady, ale stejně si je neověříte, takže se rozhodněte. Věříte mi, nebo ne?
Aby to nebylo tak jednoduché, k tomu se mnou není všechno tak úplně v pořádku. Už odmalička mě pronásledují vize. Takové záblesky, nebo někdy i delší scénky, jako by mi na víčka promítali trailer filmu, jen bez komentáře a pochopitelně bez takových těch blbinek jako kdo to režíroval a tak. Ty vize se plní. Nevím, jak to a hlavně nevím, proč já, ale berte to prostě tak, že umím vidět budoucnost. Ne vždy. Ne když by se mi to zrovna hodilo. Takové spamy z vesmíru nebo od boha. Prostě nevyžádané informace o budoucnosti.

---

Takže jeden bratr je mi cizejší než kdy jindy, prakticky si myslí, že jsem ho chtěla zabít.
Druhý bratr mrtvý je, toho jsem pro změnu nechala utopit, přestože jsem věděla, že zemřel. V té době jsem to pokládala jen za hloupý dětský sen vyděšené malé holky.
A právě tenhle mrtvý bratr mě kontaktoval. Ale ne ze záhrobí. Ozval se z jakéhosi cizího světa, kde si volně žijí draci a hadi mají vlastní republiku... Kde se kouzla a čáry můžete naučit nebo si je jen nakoupit v podobě svitků. Kde je možné úplně všechno. Nebo skoro všechno.
Alex mě prosil o pomoc. Jenže když vám pravidelně píše váš mrtvý bratr, přestože jste ho kdysi moc milovali a jeho ztrátu pořádně obrečeli, neberete to tak úplně vážně.
Dokud mi neposlal jakýsi dvd disk. Jestli jste někdy na počítači hráli rpg hry, možná to prostředí znáte. Hrdiny, které si vytvoříte a pustíte do hry. Oni plní úkoly a dostávají za to bonusy nebo se prostě ve hře posunou o kus dál k primárnímu cíli hry.
Tak nějak to dívko od Alexe vypadalo, jen primárním cílem hry bylo pomoci mu.
Měla jsem do té hry vstoupit. Pomocí toho dívídíčka. Prosté kliknutí na jedno tlačítko a nechtějte po mně, ať vám vysvětlím, jak to funguje. Nejspíš by to nefungovalo každému, možná musíte mít v krvi nebo kde ten prokletý gen, co se dokáže myslí napojit na budoucnost a možná také na informační kanály úplně odjinud.

---

Naštěstí tam bylo ještě jiné tlačítko. Možná zapomenuté, ale fungovalo.
Stvořit zástupnou bytost, tak se jmenovalo.
Pojmenujete si zkrátka svého hrdinu a nastavíte jeho vlastnosti tak, jak vám to vyhovuje. Dáte mu sílu nebo odvahu, odolnost v boji nebo přímo kapku krvelačnosti a třeba také chcete, aby byl atraktivní a sexy, pokud si v kolonce pohlaví zaškrtnete ženu.
Sérafin.
Tak jsem pojmenovala svou hrdinku a vyslala ji do toho cizího světa a přes ten počítač a částečně také přímo ve své mysli ji sledovala. Radila. Chtělo by se mi říci přikazovala, ale co vám budu lhát. Ne že bych jí nezkusila poručit, ona si z toho ale moc nedělala.
Celkově mi tenhle pokus přijde dost nevydařený. Jak jsem ale zatraceně měla vědět, že když nastavím všechny ty vlastnosti, co jsem už uvedla, na maximum a také potlačím emoce, že z nádherné Sérafin bude upírka?
No vážně. Jak jsem to měla tušit?
A tak jsem nejdřív bezmocně sledovala, jak si v klidu chodí vesnicemi a zabije, kdykoliv má hlad nebo jen náladu. Nerada to přiznávám, ale bavila se tím. Sarkastická, škodolibá a pochopitelně také tak trochu psychopat, to je, prosím pěkně, hrdina, co má zachránit mého bratra.
Zpackaný pokus, řeknete si a já vám to nevymlouvám.
Tak jsem za ní někoho poslala. Milo. Kníže, gentleman a celkem príma chlapík, jestli jste na ty typy, co rádi dumají nad záhadami světa a existence a tak. Udělala jsem s jeho kůží a vlastnostmi pár upgradů, aby to nedopadlo tak, že jsem své upírce jen poslala večeři. Takhle na něj nemohla a přitom on měl pro ni úkol. Znáte to, takový ten žlutý otazník, co postavám v rpg hrách bliká nad hlavou a zmizí až když si vyslechnete, co máte udělat.
Také Sérafin si ho vyslechla a jak jsem čekala, úkol přijala. Měla tím získat poklad, o který bůhvíproč tak moc stála a Milo zase zajistí, že už se nebude dívat na vesnice jako takové lidské farmy, plné masa. Nebo vlastně krve, tou se živí upíři.

---

Pochopitelně to všechno dopadlo trochu jinak. Milo a Sérafin zajal majitel hradu, do kterého se vydali zachraňovat Milova koně a unášet poklady. Majitel hradu Morh hrabě Krohn je zajme a ukáže se, že je to drak, docela bílý a když nebudete příliš akurátní, tak také inteligentní a charismatický.
Atmosféru toho fajnového setkání pravda poněkud kazí skutečnost, že mí dva hrdinové se do jeho hradu vkradli především, aby mu zabili syna. Tím si zkrátka přátele nenaděláte.
Celá ta záležitost se ještě víc zašmodrchala, když Milův kůň, předmět smlouvy mezi Milem a Sérafin, je rozcupován nezdárným dračím synem. Sérafin už totiž nemá moc důvodů být k Milovi zdvořilá a bez něj bude pro mne znovu zcela bezcenná. Nebude mi chtít pomoct a já budu stát před stejným problémem, jako dřív.
Poslala jsem do hry tedy další postavu. Laja, tak se jmenuje. Vypadá jako křehká dívka s tou nejčistší pletí a mou upírku vyvedla z cely, aby jí nabídla pomoc. Nejspíš by se tedy nedostala ani k prvnímu slovu, kdyby má zběsilá Sérafin neměla na svém nádherném krku obojek, co jí brání být agresivní.
Zkrátka Laja je Sérafinou vstupenkou z tohohle průšvihu a bylo by také príma, kdyby se jim podařilo zachránit Mila. Kde je v tuto chvíli on vám nepovím, snad na něj ještě přijde řada a třeba to nebude jen krátká pohřební řeč.
Laja je, jak se ukáže, dcera hraběte Krohna. Ano, je to dcera bílého draka, ale sama má jen mléčně světlou pleť a jinak vypadá opravdu jako úplně jiný živočišný druh, než její otec. Popravdě byste ji nejspíš s otevřenou náručí uvítali v rodině coby snachu. Jestli byste udělali smrtelnou chybu, to se možná už brzy dozvíme. Fakticky můžu slíbit, že tohle shrnutí už se blíží ke konci.
Vlastně jsme děvčata teprve před chvílí zanechali v družném hovoru. Laja postrčila před upírku krabičku s dárkem ode mne s tím, že to by mělo pomoci zabít jejího bratra a získat zpátky Milova koně, který tedy mrtvý není. (Vím, že jsem říkala, že je, ale myslela jsem si to. Všichni si to v tu chvíli mysleli, protože to tak prostě mělo vypadat.) Hned po zeleném pětihlavém drakovi, má Sérafin zabít také bílého draka. Že se to mé upírce moc zamlouvá snad ani nemusela říkat nahlas.

---

Mezitím co se všechno tohle dělo, já pochopitelně neležela s brambůrkami někde na gauči a nebavila se tím příběhem. Ve skutečnosti jsem nejspíš přišla o kamarádky, které se dozvěděly, o mé schopnosti vidět budoucnost a moc se jim to nelíbilo. Docela jistě jsem přišla o práci, ale ona taková práce v callcentru banky a uklidňování naštvaných klientů – říkáme jim pacienti – není žádné velké terno.
Rozhodla jsem se vyhledat svého bratra, tedy toho, o němž bezpečně vím, že by na živu měl být. Ale nemám ani tušení kde bych Gabriela měla hledat, takže jsem se rozjela do starého domku, kde jsme před lety bydleli s tetou. Po cestě mě pochopitelně potkaly další trampoty a mezi nimi chlapík, který se ke mně přidal – spíš jsem se ho nedokázala zbavit, když mi tak šikovně pomohl vyměnit píchlou pneumatiku - a vlastně mě zachránil. Tvrdí, že je Darion, je to mág a poslal ho můj bratr. Ale ne Alex, který mne zkontaktoval a žádal o pomoc. Poslal ho prý Gabriel, jehož zrovna hledám.
Nakonec dorazíme do té chajdy, co byla tolik let mým domovem a který je po smrti tety prázdný, plný prachu a vyvětraných vzpomínek. Najdu dokonce starou truhličku, kterou jsem si schovala kdysi... No musí to být už moc dlouho.
Takže tady stojím s tou neotevřenou truhličkou a jen doufám, že je uvnitř to, co si myslím, že tam je. Zmatená, vyděšená – a to nemluvím o upírce, která pro změnu zmateně civí na krabičku, co jsem jí poslala já.
No a vy jste přišli právě včas. Zrovna se chystám podívat se Darionovi hezky zostra na zoubek.
Odkud vlastně přišel?
Co chce Gabriel, který ho poslal?
Kde je Alex a co měl na mysli, když říkal, že ho vzkřísili z mrtvých, ale povedlo se to jen částečně?
Spousta zajímavých otázek.
A to nemyslím na to, že odpovědi na ne docela určitě nebudou jednoduché a nejspíš se mi nebudou ani moc líbit.

 

POZOR, POKRAČOVÁNÍ VYJDE V NEJBLIŽŠÍCH DNECH!





Autor: Sophianne
Vydáno: 29.9. 2007 14:44
Přečteno: 4353x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


c Sophianne, já děkuji *03* (22.10. 2007 08:48)

Budu se snažit i nadále udržet Váš zájem - doporučte také svým známým. Publikuji to tady na netu, protože jsem se těšila na žhavé diskuze, komentáře, nápady a připomínky. Hádání jak bude pokračovat, zkrátka všechno to, co obyčejný papír neumožní :D


doduska, poďakovanie (29.9. 2007 17:02)

už sa veľmi teším na pokračovanie,táto kniha ma skutočne zaujala, ďakujem:) ;)