Custom Search

 



Sí jako Sibyla - heslo - část 4.

Na disku není žádná nálepka. Jen nápis Sony, se kterým si to dívídíčko už někdo pořídil a dolů, do prázdného prostoru pak nejspíš dopsal mé jméno.
Sí.
Sí jako Síma. Sí jako Simona, holka, co měla v dětství spoustu snů, která ještě v dospívání tu a tam po něčem toužila, ale už nesní. Ach ano, trocha trpkosti mi vklouzla na jazyk, tak mi to nemějte za zlé. Nebo vy se nikdy nerochníte ve sladkobolu vlastních slz?

Okolo těch dvou písmen jsou na disku také nějaké značky. Ornamenty či možná symboly, těžko říct. Jsou trochu mázlé, na jednom místě se skoro ztrácí.
Zapnu notebook a odstrčím stranou krabice od PC her, se kterými posledních pár let trávím noci. Nijak to nepřeháním, jen zabiju pár příšer, splním několik úkolů, bez kterých vás v RPG hrách příběh nepustí dál a jdu spát. A nechám padouchy z těch her, aby přišli v noci do mých snů. Snad tím, že jsou méně skuteční, méně opravdoví, jsou mi zkrátka milejší než noční můry, co mi jinak přehrává má vlastní fantazie.
Vložím to podivné dívídíčko do mechaniky a čekám.
Otevře se okno.
Je bílé, na pozadí nějaké plamínky, co olizují plochu a ikony na mých Windows.
Čekám, co bude dál a nic se neděje, až pak, po době, co se mi zdála být dost dlouhá, naskočí jiné okno.
Tentokrát je barevné, vlastně je to fotka.
Uprostřed té fotky je textové okno, nadepsané dvěma slovy.
VLOŽTE HESLO.

---

V takovou chvíli je nejlepší vstát, aby vaše pěsti byly z dosahu křehké obrazovky.
Třeba si běžte uvařit kávu nebo čaj, zajděte si do spíže pro oblíbené sušenky či keksy, zkrátka se jděte na chvíli projít. I kdybyste za tu dobu vykouřili dvě tři cigarety, pořád to vašemu zdraví prospěje víc, než když budete jen sedět a koukat na blikající kurzor v okně, co po vás chce heslo.
Sakra, řeknu. No možná padl i silnější výraz, ale v tomhle vyprávění si snadno vystačíme i s tímhle.
Asi si myslíte, že mě vytočil zaheslovaný disk, co mi někdo poslal, aniž k němu přiložil heslo. Jako by vás někdo pozval na víkend na chatu a vy přijedete a ono je zamčeno a nikde ani zmínka o klíči.
Jenže o to nejde.
Já se dívala na tu fotku, co se otevřela v novém okně. Co by dost dobře mohla být jen pozadím pro vstupní údaje, která je ale sama o sobě tím klíčem.
Je na něm kočka, krásná černá s bílými tlapkami. A k ní se tulí tři malá štěňata.

---

Viděli jste někdy kočku, jak se stará o osiřelá štěňata?
Myslím takovou tu hodnou, starostlivou kočičí mámu, co možná úplně nevěří, že ti neohrabaní drobkové jsou její, ale udělá všechno proto, aby se u ní měli dobře.
Jenže psí mláďata zkrátka potřebují trochu jiné věci, než koťata. Jinak chodí, ať je jejich zvláštní matka peskuje jak chce, mňoukání jim moc nepůjde, ani předení, ale štěkání a kousání všeho, včetně chudáka kočičí mámy, v tom budou brzy ti malí rošťáci přeborníci.
Vzniká z toho spousta nedorozumění. A jestli si snad myslíte, že můžou být nějak komická, tak jste je nejspíš nezažili na vlastní kůži.
Já a moji dva bratři, Gabriel a Alex, jsme vyrůstali u tety. Na venkově, kde byla spousta ovocných sadů, polí s bramborami, mrkví a řepou a už odmala bylo jasné, že nejsme pro hrabání se ve hlíně ti praví.
Nejstarší z nás byl Gabriel.
Dlouho si všichni mysleli, že bude jedináček a kdyby přitom vážně zůstalo, na jedné straně by rodiče nejspíš byli ještě naživu, na straně druhé by vám tento příběh neměl kdo vyprávět.
Gabriel byl ten typ, co je věčně naložený v knihách. Ze všeho nejraději si hrál sám a tak to taky zůstalo i potom, co jsem se deset let po něm narodila já a za další tři roky Alexandr.
Já a Alex jsme byli nerozluční. Oba jsme nosili oblečení po Gabrielovi, takže jsme vypadali jako dva bratři. Krátké tmavé vlasy, na kolenách věčně otrhané kalhoty.
Každou neděli jsem musela protrpět dvoje kázání. Jedno bylo na mši hned dopoledne a pak, když teta před obědem vyhnala ven mé dva bratry, ať se jdou trochu protáhnout, zatímco já stála vedle ní u sporáku, pomáhala vařit a u toho poslouchala, jak nevhodné je pro mladé děvče lézt po stromech nebo honit po dvoře chudáka kohouta.
Většinu času jsem se nehnula od Alexe. Zatímco náš starší bratr někde seděl s knihou, nebo si do sešitu cosi čmáral, já a Alex jsme hráli všechny ty dětské hry, co se u nich tak báječně zadýcháte a bláto nebo aspoň tmavou hlínu máte na rukách i na tváři.
Naší nejoblíbenější jsme říkali „Kdyby“.
Nešlo v ní být rychlejší nebo šikovnější. Museli jste mít prostě lepší nápady. Čím bláznivější, tím lepší.
A vymýšlet, jak zemřela naše máma.
Jednou jsem třeba řekla, že kdyby byla má matka motýlí královna, přiletěl by anděl a řekl jí, že má krásnější křídla, než on. A pak dodal cosi, co už tak andělé v biblických příbězích říkají, když se zlobí. A má matka by spadla na zem, protože byla najednou bez křídel a z toho smutku a stesku, že už nemůže létat, by chřadla, až by úplně umřela.
Alexova nejlepší byla tato: Kdyby v jedné cizí zemi, kde jablka nerostou na stromech, ale v kořenech stromů, a ptáci lezou po zemi, zatímco ještěrky a žížaly umějí létat, tak v té zemi byl zlý král. V kleci choval krásnou labuť, která byla pochopitelně zářivě bílá (podle Alexe dokonce oslnivě), a tento zlý král chtěl, aby labuť promluvila. Trápil ji a nenechal jí chvilku klidu, až se jedna dívka ustrnula, přišla tajně k labuti a před ní si probodla nožem srdce. Duše té dívky, co měla představovat mou mámu, se vtělila do labutě, ta pohlédla na mrtvou dívku a poprvé a naposledy promluvila: Ach, já nešťastná.
Co se s tou labutí stalo, mi Alex neřekl, snad že to sám nevěděl, ale o to tak docela nešlo. Podstatné bylo, co se stalo s naší mámou.
Asi by bylo jednodušší, kdybych napsala, že má matka zemřela při Alexově porodu, ale nebyla by to pravda. Navíc byste sotva uvěřili, že zároveň s ní umřel i otec.
Tak mi to totiž řekli a že v tom pár věcí nesedí mi došlo až mnohem později, až už nezbyl nikdo, koho jsem se na to mohla zeptat. Mámu znám jen z několik obrázků a většinou se k ní tulí malý Gabriel. Otcovy fotky jsou ještě vzácnější, nejraději totiž sám fotil.

---

Napíšu do okénka „Kdyby“ a hned se rozbliká hláška, že heslo bylo přijato.
Z malých repráků napojených na notebook se ozve hudba. Obrazovka ztmavne a chvíli to vypadá, že mě čeká film nebo aspoň jeho kousek, taková ta upoutávka, co vás zve do kin, a které se říká trailer.
Loga společností ve 3D grafice, podobná těm skutečným. Jen místo Bonton Film je Bonet Film a místo Paramount Pictures je Paramourne Pictures.
Prostě takové hříčky.
A pak se pohodlně usadím do křesla, protože příběh začíná, tváří se napůl jako film na napůl jako dokument a už od počátku je jasné, že se konečně dozvím, oč tu jde.
Takže se také usaďte, přišel čas, abych to prozradila i vám.





Autor: Sophianne
Vydáno: 10.4. 2007 14:53
Přečteno: 4203x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


Zatím nebyly přidány žádné komentáře.