Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Drak - část 13.

Když potkáte svého prvního draka, zažijete hned několik překvapení. Přesně tak, jako všichni před vámi. Řeknete si asi, že jste si představovali, že bude větší. A také hrozivější. Někdy vás napadne, že byste čekali nějaký děsivý zápach. Ale vlastně jste pořádně překvapení teprve, když promluví.

„Řekli mi, že se okolo mého hradu potulují nějací tvorové,“ řekne ten, na kterého právě překvapeně civí Sérafin a Milo.
Oba mlčí a když řeknu, že se pořád ještě tváří překvapeně, nejspíš se budu opakovat. Ale věděli jste třeba, že dračí pleť může mít jemnou stříbřitě bílou barvu?
Hlavu má jen jednu, připomíná trochu rohatého krokodýla s plastikou nosu. Tedy se zkrácenou, jakoby tupírovanou tlamou, plnou ostrých, dovnitř zahnutých zubů a jak mluví, uvnitř hrdla poblikává slabý plamínek. Neškodně, skoro roztomile, to vás ale v tu chvíli sotva napadne. Tělo jako obří ještěrka, vyrostlá na steroidech, mohutné tlapy s blánami mezi ostrými drápy. Stojí vzpřímeně na zadních, ale přední, říkejme jim klidně ruce, dostatečně dlouhé, kdyby na nich potřeboval běžet. Což se klidně může stát, nikde totiž nejsou vidět křídla.
Inteligentní černé oči, v nich trocha ostražitosti a pak pořádná dávka pobavení. Nejspíš mu dělá dobře, když na něj někdo tak překvapeně zírá.
„Hrabě Krohn,“ zašeptá Milo omámeně, a za tou větou si asi představte otazník.
Místnost, ve které ti tři stojí, je ohromná. Velká asi jako menší tovární hala, vyprázdněná a úzkostlivě čistá. Ale teprve vysoký strop dělá ten prostor gigantickým. Celá půlkruhová stěna pokrytá okny, pochopitelně složenými z velkých tabulí, nažloutlých a zdobených broušenými ornamenty a také nějakými výjevy. Většinou jsou na nich draci a – jak jinak – bojují s tvory odpornějšími, menšími a tedy umírajícími.
Sérafin dlouze vydechne, přimhouří oči a pak se trochu nakloní k Milovi: „Nikde nevidím tvého koně.“
Milo se zamračí a zavrtí hlavou. Jeho hadí jazyk nervózně přejíždí po tenkých rtech a okolo spánku a na krku mu kůže nabíhá do pulzujících bublin.
„To není ten drak, kterého máme zabít,“ zašeptá pak směrem k Sérafin.
Hrabě Krohn se zasměje. Dokonce i jeho smích je spíš mírný a uhlazený oproti jakékoliv představě, kterou jste kdy o dracích měli.
„A já se bál,“ říká drak, „že z vás jen těžko dostanu, co tady vlastně pohledáváte.“

---

Jakže se to jmenujete, řeknu a snažím se, aby mi tak necukaly koutky.
„Dobromilenpravoslav,“ opakuje své hloupé jméno a budiž mu ke cti, že se tváří, jako by můj úšklebek buď neviděl nebo nepochopil.
Aha.
„Znamená to...,“ snaží se vysvětlovat, ale já ho hned zarazím a řeknu, že vím, co to znamená. Je to samozřejmě blbost, ale zase přece jen o něco zdvořilejší než prosté konstatování, že mě to v nejmenším nezajímá.
Když jsem toho neuvěřitelného človíčka nabrala do auta, přece jen jsem se cítila dost nesvá. Po chvíli jsme míjeli benzínku, na ní velká svítící cedule s nápisem. Něco o slevněném benzínu a pak taky o nonstop kavárně a mě pochopitelně zaujalo to druhé. Jestli z něj mám vytáhnout co je vlastně zač a odkud a kam míří, bude príma, když u toho budou další lidi. Jen pro jistotu.
Vešli jsme dovnitř, za pultem s pokladnou si nás nevraživě prohlížela mohutná ženská, jednu ruku pořád dole. Určitě tam má schovanou pistoli. Přece jen je noc a ne každý, kdo na tak opuštěném místě zastaví u benzínky, může být zdvořilý a spořádaný občan.
„Co chcete,“ zavrčí ta dáma a já si řeknu, že pod tím pultem má spíš baseballovou pálku.
Kávu, mléko a cukr, řeknu.
Můj společník požádá o čaj. Zelený, se špetkou jakési byliny, jejíž jméno jsem v životě neslyšela. Což na druhou stranu nemusí znamenat, že opravdu neexistuje. Ta atletka v zástěře ani nemrkla a z chladícího boxu vytáhla petlahev od Nestea a ošuntělou sklenku. Pak ještě přede mne postavila bílý šálek, někde na dně chladla loužička hnědého nápoje a ptala se, jestli je to všechno.
Sedli jsme si k jedinému stolečku. Popadla jsem lžičku a zatímco kvedlám v hrníčku, řeknu, že jsem Simona.
On se trochu uklonil a řekl své jméno. U něj jsme se trochu zadrhli a neptejte se mě proč. Taky mě trochu ruší...

---

...jak mě Sérafin volá. Znovu. Něco potřebují a já vím, že jsou právě v pořádné kaši. Ale asi to budou muset vyřešit beze mne a nebo chvíli počkat. Teď musím zjistit jak na tom jsem sama...

---

Kam jedete, ptám se, zatímco on ze sklenice ochutnal pár doušků ledového čaje. Aspoň to vypadá, že ho v životě nepil.
„Vlastně jsem vás hledal,“ řekne, zatímco mě opatrně pozoruje. Překvapeně se zarazím a tuším mi z ruky vypadla lžička.
Žbluňk.
Otočím se k pokladně. Ta ženská tam stojí, mohutný hrudník předkloněný a opírá se o dvě obří tlapy. A já nabývám jistoty, že pod tou pokladnou má vlastně brokovnici.

---

„Omluvte mou nezdvořilost,“ usmívá se hrabě. „Už dlouho jsem neměl žádné hosty.“
Pak máchne směrem k jakýmsi stoličkám či křeslům, které nejspíš jen nebudí dojem, že jsou sestavené z kostí. To gesto by asi bylo docela šarmantní, kdyby dračí tlapy nebyly tak obří a tedy trochu neohrabané.
Pouta na rukách kamsi zmizela, naší dvojici ale zůstaly obojky, fialkově zářící dokonce i v jasném světle prosluněné místnosti.
„K čemu jsou ty obojky,“ prohodí Sérafin konverzačně, na rtech úsměv kokety.
„Fantastická věcička,“ přikývne hrabě Krohn a v širokém úsměvu probleskne hrdelní plamínek. „Jednak zabraňuje vyslovit kouzlo a pak také neutralizuje adrenalin. Takže z mágů i bojovníků udělá neškodné a mírumilovné tvory.“
„Ach tak,“ zavrní upírka. „Takže se nás bojíte, že na vás zaútočíme.“
Znovu smích, hlubší a srdečnější. Tentokrát z dračí tlamy vyšlehne plamen, i když naštěstí jen krátce. Milo ani Sérafin to nečekali a před náhlým žárem se trochu zakuckají.
„Pardón,“ omluví se drak a složenou tlapu na chvíli přiloží před šupinatou tvář, asi jako když ve společnosti tiše říhnete.
„Kdepak,“ řekne potom. „Jen mám zato, že atmosféra bude mnohem přátelštější, když to ani nebudete zkoušet.“
Milo si vzdychne, i když to zní tak nějak teatrálně. Trochu se poškrábe za uchem, nervózně poposedne.
„V tom je právě problém,“ vysvětluje. „Už jen ze samé podstaty toho, proč jsme tady.“
„Já vím,“ přikývne drak chápavě. „Přišli jste zabít mého syna.“
Ticho. Dva vstřebávají tu informaci, třetí je přemýšlivě pozoruje. Znovu promluví Milo. Dívá se kamsi stranou, plaše, stydlivě, nebo možná jen sbírá odvahu. Těžko říct.
„Bojím se, že nemáme jinou možnost. Musíme to alespoň zkusit.“
Sérafin pozoruje dračí tvář. Nejdřív vypadá smutně, pak se něco změní. Upírce překvapeně vyjede obočí nahoru, v očích se objeví poznání. „Možná přece jen máme jinou možnost,“ zašeptá.
Milo se otočí. Podívá se na ni a pak hned na draka. Také jemu to dojde, ještě předtím, než hrabě Krohn promluví.
Nad dračí hlavou bliká velký žlutý otazník.

---

Mám právě na jazyku otázku jak mě asi tak mohl hledat, když mě ani nezná. V tu chvíli se otevřou dveře. Vstoupí tři chlapi. Pořádně udělaní, takový ten typ v ošoupaných džínách a kostkované flanelové košili se záplatami na loktech.
Tváří se, že nás nevidí a prohrabují se v regálech, každý na jiném konci benzínky a přece tak nějak poblíž nás. Ta nenápadnost je dost nápadná a nemám z toho moc dobré pocity okolo žaludku. K tomu si připočtěte mého podivného společníka.
Pomalu, opravdu velmi pomalu se nakloní ke mně blíž a zašeptá: „Musíme odsud zmizet. Hned!“
Právě se dívám na tu masitou ženskou za pultem. Uhnula pohledem k jednomu z těch chlapíků, jejich pohledy se střetly.
Panebože, ti čtyři se znají!
Klid, jen klid, to přece vůbec nic neznamená. Lidi se potkávají. Lidi se znají.
No jo, ale jaký by mohli mít důvod předstírat, že se neznají? Ne, nechte si své hloupé nápady pro sebe. To mě přece taky napadá, já ale hledám ten důvod, který by neznamenal, že se mám začít bát!
Pořádně bát.





Autor: Sophianne
Vydáno: 5.6. 2007 20:06
Přečteno: 4049x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


a admin, Sakrys stava se ze me zavislak (6.6. 2007 14:51)

Sophi pokud ale urychlene nenaflakas aspon deset dilu tak prisambuh dostanu abstak :P