Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Dračí krev - část 20.

Když vás někdo tlačí do něčeho nebezpečného, měl by používat sakra silné argumenty. A pokud si místo nich bere na pomoc taková ta velká prázdná slova jako „šlechetnost“ nebo „správná věc“, moc se vám do toho nechce. Je to jako by se vás pokoušeli opít coca-colou – museli byste jí vypít hektolitry, aby to mělo nějaký efekt. Vlastně by to s vámi vůbec nemělo pohnout, kdybyste teda sami měli vážně silné argumenty proč do toho nejít. Jestli proti „záchraně světa“ nasadíte něco jako „teď se mi to nehodí“ nebo prosté „co když se mi něco stane?“... Prohrajete.

Dobře, řeknu, ale ještě byste to fakticky neměli brát za jasný souhlas. Když tam půjdu, do toho bláznivého světa... Jak si myslíš, že mám Alexe najít?
„On si najde tebe.“
Co? Ale... Říkal jsi, že to už není on. Že je to nějaký... něco...
„Myslím, že ti neublíží. Teda Gabriel si to myslí. Vlastně je o tom přesvědčený. Myslíš, že by tě tam jinak posílal?“
Když si vzpomenu na svého staršího bratra, na okamžik, kdy jsme se viděli naposledy. Z očí mu srší nenávist a i když vám ten obrat přijde klišé a hloupý, to jste teda nejspíš sami měli kliku a nikoho, kdo vás miloval, pořádně nenaštvali.
Hluboká nenávist nikdy nevzejde z plytkého citu.
Ptám se, jak si to představuje. Sednu si na bobek někde v lese a počkám, až přijde?
„Setkáš se s tou svou Sérafin a Milem. Jestli se jim podaří utéct, měli by mít také prostředky na cestu. Společně půjdete na Alexův hrad.“
Vás nenapadlo ho tam hledat?
„Není tam. Tedy nebyl tam, ale když tam přijdeš, určitě se s tebou pokusí spojit.“
A co čekáš, že udělám? To ho mám... Přece nečekáš, že...
„Ne,“ skoro se usmál a i když se to sem v tuto chvíli fakt nehodí, usmál se tak... Víte, jeho oči... Ne, vážně se to nehodí. „Nechci, abys ho zabila, Sibylo. Pokusíš se přivést Alexe zpátky.“
Jak to mám udělat?
Řekne, že to prozatím neví, vezme mě za loket a odvádí pryč. Za námi zůstávají v prachu šlápoty. Jsme na cestě k autu a já si chci sednout za volant, Darion zůstává stát.
Kývnu. Rezignovaně a docela jistě také pořádně unaveně.
Chceš, abych se tam vydala hned, že?
„Není čas, musíme jednat. Zjistím, jak můžeš z Alexe vyhnat toho... tu bytost... a pak už to bude tvůj starý bratr.“
Potkám zase Alexe? Ta představa je podivně zmatená. Ovšem, že ho chci zase vidět, mluvit s ním. Moc mi chyběl a přesně tohle mu řeknu jako první věc. Na druhou stranu...
Neměl by být mrtvý?
Není správné, když lidé ožívají. Nic dobrého to nemůže přinést...
„Ano, znovu potkáš Alexe,“ řekne Darion a znovu se dotkne mé tváře.
Uvědomím si, že je mi s ním dobře. Také si uvědomím, že za tu dobu, co jsem s ním, jsem neměla ani jednu z těch svých prokletých vizí. Je to náhoda nebo znamení?
Pokud nevíte, můžete si vybrat. Já to tak dělám.

---

„Dračí vejce,“ řekne Laja a Sérafin jen přikývne. Mlčky, takovým tím způsobem, co vás má povzbudit, abyste mluvili dál. A dívka v bílém se půvabně usměje a opravdu pokračuje.
„Víš, Sérafin, draci jsou dnes už vzácní. Jsme na pokraji vyhynutí. Dračí krev je nesmírně cenná a i když zabít draka není snadné, vždy se najde dost dobrodruhů, kteří...“
„Rozumím,“ prohodí upírka znuděně. „Jste na loveckém lístku. A dál?“
Laja vzdychne. Položí ruce na vejce a jemně se ho dotýká. Ten cit se jí jasně zračí i ve tváři, od Sérafin byste ale fakticky chtěli moc, kdybyste čekali, že to s ní nějak pohne.
„Rodové linie se proto chrání kouzly. Každý drak během života podstoupí několik rituálů a po každém z nich je těžší a těžší ho zabít.“
Sérafin se zasměje. Zvedne ruku a na ní trčí ukazovák vzhůru, když nevěřícně řekne „Jestli mi teď říkáš důvod, proč se o to pokusit u tvého papínka a brášky, nezačala jsi nejlépe.“
„Když mě budeš pořád přerušovat... Prostě, při těch rituálech se používají dračí vejce.“
„Jak používají?“
„Sní ho.“
Chápavé přikývnutí a po něm otázka. Určitě už vás také napadla: „To vejce je tvoje, že?“
Laja tiše přikývne, její velké oči jsou plné bolesti. Opravdové bolesti. „Poslední,“ řekne, a nejspíš vám až teď dojde hloubka toho, co ji tak trápí.
Moje upírka ale pro tyhle věci nemá moc vyvinuté smysly. To vás ale sotva překvapuje. Já bych k tomu dodat něco chtěla, v tu chvíli se sluší prohodit něco o lítosti, jenže...

---

 

...zapínám notebook a s dívídíčkem uvnitř spouštím tu hru, nebo jak to celé nazvat. Objevují se všechna ta loga výrobců a pak krátký úvod a já ho nepřeskakuji.
Ty nejdeš se mnou, že, říkám Darionovi a on mě opět pohladí po tváři. Proč to pořád dělá?
Proč já neucuknu?
Zatraceně, vždyť ho ani neznám!
Do ruky mi cosi dává a něco k tomu říká, a já cítím jen svůj strach, ten strach sílí a pak si už uvědomuji, že ten strach vlastně není můj, to jen...

---

„Hrabě Krohn,“ vydechne Sérafin a radost z toho nemá, že se mu dívá přímo do očí.
„Otče, kde ses tady...“
Velký bílý drak. Najednou prostě stojí ve dveřích a ocas vztekle švihá ze strany na stranu. Být to pes, můžete si chvíli myslet, že je to projev štěstí, ale když se mu podíváte do očí, je vám jasné, že byste měli utéct.
Pokud můžete.
Sérafin ani Laja nemají kam utéct a vědí to, stejně jako to ví hrabě Krohn.
Jestli jste dávali pozor tak víte, že moje upírka dobře pozná, kdy je čas na slova a kdy nazrál čas k útoku. Rychle vybaluje krabičku, co jsem jí poslala a otevírá ji. Uvnitř jsou tři věci a ona spolehlivě pozná tu, která slouží k zabíjení.
„Nedovolím ti, abys zabil i poslední z mých dětí,“ říká Laja. Z očí jí tečou slzy, ale tvář je překvapivě klidná. Také hlas zní vyrovnaně, když dodá, že mlčela, když zabil první i druhé dítě, ale třetí mu už nedovolí sníst. „Jsi zrůda, takhle zabíjet vlastní vnuky!“
„Děláme to tak odpradávna,“ odpoví jí otec a jeho tón jako by k tomu dodal, že na tom není nic zvláštního. „Přežijí jen nejsilnější.“
„A nejsilnější jsi ty?“ křičí Laja.
Bílý drak se jen pohrdavě směje. Z rohu místnosti k němu rychle kráčí Sérafin.
„To hned uvidíme,“ křikne, než napřáhne svůj nový průsvitný meč.

---

Ptám se Dariona, proč nejde se mnou. Kurzor myši už čeká nad tlačítkem Vstup do hry. Nevím, jak mě tam ten malý počítač přenese a snad to ani nechci vědět.
„Spojím se s tebou. Musím zjistit, jak z Alexe dostat ven tu věc, aby to byl zase on.“
V ruce držím balíček. Zabalený do obyčejného papíru, převázaný obyčejným motouzem. Vše, co budu do začátku potřebovat, tak to tuším Darion říkal.
Uvidím tě ještě, řeknu a snažím se, aby to nevyznělo tak hloupě.
„Ano,“ řekne on, naštěstí vážně. Chápavě. Smutně? Třeba mu také budu trochu chybět. Třeba... „Počkám na tebe na jeho hradě. To už budu vědět, jak mu můžeme pomoci.“
Tlačítko Vstup do hry pořád bliká.
Přijdeš i s Gabrielem?
Darionovy rty se pohnou, zůstanou ale němé. Pohnou se i jeho ramena a nakonec krátce zavrtí hlavou. Těžko říct, zda je to ne nebo jen nevím.
„Opravdu už musíš jít, Sibylo.“
Jsem Simona.
„Já vím,“ zašeptá a pak mě políbí a naše rty jsou ještě spojeny, když slyším cvaknout klávesu.
A on zmizí a také já zmizím, krátký záblesk... a pak...
Nejspíš se to stalo.
Jsem v té hře, nebo v tom cizím světě. Na rtech ještě cítím vlhkost Darionových rtů, v ruce malý balíček.
Jinak jsem úplně sama.





Autor: Sophianne
Vydáno: 10.10. 2007 07:20
Přečteno: 4539x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


Zatím nebyly přidány žádné komentáře.