Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Cizinec - část 12.

Napadají mě dva způsoby, jak vás prasklá guma může parádně vytočit a zároveň trochu vyděsit. Aspoň na chvíli. Ten druhý se mi přihodil. Snažím se brzdit a zajet ke kraji, ale auto má na to jiný názor. Nebo mi tak v tu chvíli rozhodně přijde. Když se na silnici přestanu vrtět jak opilá striptérka u tyče a konečně zastavím, další nezbytná otázka zní: co teď? Volám odtahovku. U čísla na vizitce, co mi dali s pojistkou, je velký červený nápis nonstop. Telefon vyzvání a vyzvání, až mi nezbude než naštvaně odhodit mobil na sedadlo a vystoupit z auta. Pochopitelně je to ten nejopuštěnější kus silnice, z obou stran spousta stromů a jestli budu muset čekat, až tudy někdo projede, určitě to nebude dříve, než ráno.

Což mi připomene, že není od věci vytáhnout červený trojúhelník a zapnout blikačky. Pro jistotu...
Jak se tak přehrabuji v kufru, protože ta pitomá věc tady přece musí být, narazím na náhradní gumu. Trochu vyčítavě na ni civím, i když ona za to sotva může, že nemám ponětí jak ji vyměnit za tu prasklou.
„To je ale smůla. Můžu pomoct?“ slyším za sebou.
Rychle se otočím, přitom se praštím do hlavy o víko kufru, podpatek mi podklouzne a málem spadnu... No celkově je to hodně nepovedená situace. A k tomu si připočtěte chlápka v nažehleném světlém obleku s perfektně uvázaným uzlem na kravatě a dokonale vyleštěnýma botama, jak se mile usmívá.
Na chvíli úplně zapomenu na tu hloupou pneumatiku. Složený trojúhelník držím v ruce trochu jako klacek. Je dost lehký, ale kdybych musela, nejspíš by se s ním dala zasadit slušná rána. Ten podivný kravaťák se pořád ještě přátelsky culí a já hodnotím své šance. Je dost hubený, takže nějaké tady jsou, ale určitě už jste také slyšeli, jakou mají fakt pořádní magoři sílu.

---

Sérafin s Milem se zase hádají.
Dřív jsem doufala, že se mé napojení na ten jejich svět vypne jakmile vypnu svůj notebook. Už vím nějakou dobu, že to tak nefunguje.
„Počkáš tady. Až zabiju draka, vrátím se pro tebe,“ vysvětluje Sérafin způsobem, jakým nejspíš malému dítěti řeknete na nic nesahej, za chvíli jsem zpátky.
„To těžko,“ odsekne Milo. „Ty si vážně myslíš, že mu prostě skočíš po krku?“
Sérafin pohrdlivě odfrkne a nezapomene přitom odhalit ty svoje odporné špičáky.
„Který krk prokousneš jako první,“ pokračuje on. „Prostě postupně odhryzneš všechny – drak má totiž obvykle několik hlav – a předpokládáš, že ty ostatní budou trpělivě čekat, až na ni přijde řada?“
„A co bys dělal ty?“ sykne Sérafin podrážděně. „Vysvětlil bys mu, že si bereš zpátky svého koně a jestli by byl tak nesmírně laskav a nelehl si a neumřel, protože to je součást úkolu?“
„Dobře,“ řekne nakonec Milo a zní to skoro smířlivě. „Počkám tady. Až se sem doplazíš zpátky, pokud teda přežiješ, půjdeme na něj spolu. Vlastně nikam nespěchám.“
Sérafin neodpovídala. To ticho bylo až nepřirozené a tak se na ni podíval. Hleděla kamsi stranou a v jejích očích cosi... No nejspíš byste se taky rychle otočili do směru, odkud nemohla odtrhnout zrak.
Tak zmlkli oba moji hrdinové. Vlastně bych jim to nevyčítala, ani kdybych v tu chvíli sama neměla něco důležitého na práci.
Pohled na desítky namířených šípů by vás rozhodně také umlčely. Dokonce i kdybyste si jako upírka připadali nesmrtelní.
Ty bodce šípů totiž vypadaly jako zatraceně stříbrné.
A stráže, které je držely v ruce, se netvářily právě přívětivě. Asi ten výhružný ksichtík už k namířeným zbraním nějak patří.

---

„To je vážně smůla,“ říká ten chlapík zase. Rozepne si knoflík na saku a začne si ho svlékat, jako by to byla ta nejpřirozenější věc. Pak ho pečlivě přehne přes ruku a položí na kapotu auta. To by ve dne rozhodně neudělal, protože za světla by musel dobře vidět, že jednak dlouho nepršelo a taky že to není ten typ vozu, který byste se obtěžovali pravidelně vozit na návštěvu myčky.
Já mezitím udělám krok nebo dva stranou. Trochu se rozhlížím a tentokrát zvažuji své šance při útěku. Kdybych se vrhnula do támhle toho křoví a rychle zmizela v lese, pak se někde schovala a byla co nejtišeji...
On si mne ale nevšímá. Začne se přehrabovat v kufru. Pak cosi vytáhne a začne v tom listovat a já jen marně vzpomínám, o co může jít. Opatrně jdu trochu blíž a když vidím, o co jde, asi mi trojúhelník sám vypadl na zem a jdu rovnou k němu.
V ruce má otevřený manuál k autu, v druhé baterku a chvíli si cosi prohlíží. Nějaký nákres, jestli vidím dobře. Pak oboje odloží, řekne, že potřebuje mou pomoc a pak už se pustí do výměny gumy.

---

Zatuchlými uličkami mohutných hradeb je vedou. Sérafin a Milo.
Svázané ruce a každý na krku jakýsi kožený obojek, jenž ale nejspíš není jen obojkem. Už jen to fialové světlo, které se okolo něj šíří, to napovídá, kdyby vás tedy nepřesvědčil už ten fakt, že teprve když stráže spoutané dvojici nasadila ten obojek, slevila trochu ze své ostražitosti.
„Kam nás to, ksakru, vedete?“ řekne Sérafin a tuším to řekne jen tak ze zvyku. Odpovědi se každopádně nedočká. Ne hned.
Cestou míjí prapodivné tvory, často slizké a páchnoucí ne právě příjemným způsobem. A – to mě podržte – byli to právě oni, kdo se před mou upírkou a hadím mužem štítivě odvraceli.
Před obrovskými dvoukřídlými dveřmi se družina zastavila a ještě jednou oba prohledala. Nakonec jeden ze strážných pootevřel dveře a strčil je dovnitř.
„Hrabě Krohn vás již očekává.“
Uvnitř Milo a Sérafin ztuhli, jako byste na ně použili znehybňující kouzlo. Žádné ale na ně vysláno nebylo. To jen uviděli pána hradu a nebyli si jisti, jestli vidí to, co vidí.
Taky byste se tomu asi zdráhali uvěřit.

---

Tamhle něco podržím, tu cosi podám a za chvíli je hotovo. Do kufru hodí prasklou pneu a taky ten trojúhelník, co pořád ležel na zemi a znovu si obléká sako. Věřte, že v tu chvíli ten jeho oblek tak nažehleně nevypadá, ani nevoní.
Tak, ehm, díky, řeknu. On přikývne a pořád se culí. Nehýbe se.
Co tady vlastně děláte, ptám se. Nejspíš mu budu muset nabídnout odvoz, ale moc se mi do toho nechce. Že mi pomohl opravit auto ještě neznamená, že se na mě v příští minutě nehodlá vrhnout.
„Právě jsem šel kolem, když jsem viděl, že máte problém. A že mohu býti nápomocným.“ Pečlivě vyslovuje a ta jeho knižní mluva! No děs.
Aha, usměju se na něj. To bylo tak... chvíli hledám vhodný výraz a nakonec řeknu jen milé.
On přikývne, jakože milé to od něj rozhodně bylo a oba se podíváme na mé auto.
A kam vlastně... Tedy co tady tak pozdě... Zaplétám se do toho a čekám, že mi skočí do řeči a prostě poví, co tady vlastně pohledává, ale on se jen přihloupě usmívá a nechá mě plácat nesmysly.
Ani nevím, jak se to stalo, ale za chvíli už sedí vedle mě v autě a možná tomu nebudete věřit, ale sama jsem mu nabídla, že ho svezu.
Sakra, taky byste ho tam nenechali a v klidu si pokračovali v cestě, když by vám předtím tak ochotně pomohl.
A ano, uznávám, že to možná není nejlepší nápad.
Ale nějaký pocit, který snad nějak souvisí s těmi mými nešťastnými vizemi. Ten pocit mi řekl, že se vlastně nemám čeho bát.





Autor: Sophianne
Vydáno: 30.5. 2007 17:53
Přečteno: 3990x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


Zatím nebyly přidány žádné komentáře.