Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Cesta na sever - část 11.

„Ahoj,“ odpoví Milo a jemu přátelský úsměv svědčí rozhodně víc, než jí. „Slyšel jsem o tobě, jsi velká bojovnice.“
Pak zmlkne.
Sérafin rozhodí rukama a tónem, kterým byste obvykle pronesli něco jako „Kreténe, stojíš mi na noze“, říká Milovi: „To mne nesmírně těší. Mé skutky...“ podívá se na mne a já jen krčím rameny. Ten text je opravdu trochu hloupý, řeknu, ale já ho nevymýšlela.

„Mé skutky,“ pokračuje, ale neodpustí si znechucené gesto, „jsou ničím ve srovnání s hrdinstvím lidu této země. Mé služby jsou ti k dispozici, ctihodný pane ze Sametu.“
Milo se hrdě narovná, pokloní a pobavený úšklebek na jeho tváři prozradí, že se skvěle baví. Ostatně to já také, ale pokud vám tvář rovněž tuhne do úsměvu, nedejme to raději znát. Tuším to bude kratší.
„Doprovoď mne, prosím, ke hradu Morh za hrabětem Krohnem.“
„Tam stejně jdu,“ na to Sérafin překvapeně. Milo ale mluví dál a nevšímá si, jak jeho partnerka v dialogu vypadla z role.
„Jeho lidé mi ukradli vzácného hérského koně a já ho musím dostat zpět.“
Ticho. Milo trpělivě čeká na svou odpověď.
Upírka vzdechne a přeříkává text.
„Víš, kam tvého koně zavedli?“
„Ano,“ nadšeně přikyvuje Milo. „K drakovi...“
„Drak? Tady žijí draci?“
„...aby ho zabil a sežral. Musíme koně zachránit. Když mi pomůžeš, dovedu tě k pokladu, který hrabě Krohn skrývá na svém hradě.“
Také mě napadlo, že tím milý hrabě nadšen nejspíš nebude, ale na rozdíl od Sérafin jsem si tuto poznámku nechala pro sebe.
„Když zabijeme draka,“ pokračuje Milo, „hrabě Krohn bude neškodný.“
„Což značí, že má o pádný důvod víc nenechat svého draka zabít. I kdyby se snad byl ochoten vzdát tvého koně.“
Milo mlčí, protože tuto poznámku prostě nemá ve scénáři.
„Pomohu ti, můj pane,“ říká Sérafin a u posledního slova to vypadalo, že se jí nějak dostaly do úst cizí chlupy.
„Budu ti nesmírně vděčen, má paní,“ uzavře dialog Milo a otazník nad jeho hlavou konečně mizí. „Takže pojďme tudy. Musíme na sever.“

---

Můj šéf je idiot. Možná ten pocit znáte.
Snažím se mu vysvětlit, že opravdu potřebuji dovolenou a také že mé rodinné důvody jsou tak závažné, jak jen mohou být.
„Je mi líto,“ on na to už podruhé a tentokrát se o účastný tón ani nepokusí. „Právě teď vám dovolenou dát nemůžu, Simono.“
Říkám, že v tom případě tedy odcházím a to s ním konečně trochu pohnulo. Vstal a začal mumlat cosi o tom, že to přeci nebude nutné a navrch přihodil pár frází jak si mé práce banka cení. Dokonce použil výrazu „nesmírně“. Možná nastala pravá chvíle promluvit si o mém platu, napadlo mě, ale...

---

Sérafin a Milo se škrábou na kopec pod hradem. Dole přivázali koně a teď jdou oba pěšky.
„Máme nějaký plán?“ ptá se ona a jako odpověď jí vlastně stačí jeho překvapený a dost možná trochu plachý úsměv.
„Plán?“

---

...na to prostě není čas. A tak se také zvednu, popřeju bance hodně štěstí a tentokrát účastný tón chybí na mé straně.
„Toho budete litovat, Simono,“ křičí ten idiot za mnou. Možná si myslíte, že idioti prostě dělají chyby a měla jsem to nechat být a asi máte pravdu.
Ale potřeba vybít si vztek je prostě někdy silnější.
Příští pondělí, řeknu a on zpozorní. Můj hlas se mu vůbec nelíbí. Příští pondělí, až budete jako vždy dlouho v práci, si vaše paní také dopřeje dlouhou směnu. Chcete znát jeho jméno nebo si zaskočíte domů dřív a vyměníte si vizitky?
Stojí tam a hloupě civí a kdyby mi v hlavě nezněl upírčin hlas, jak mne volá, asi bych k tomu něco dodala. Takhle se jen otočím a odcházím, silný koberec trochu tlumí rozčílený dusot mých kroků.

---

Co je, řeknu směrem k upírce...

---

...zatímco míjím dveřníka v tmavě zeleném livreji před bankou. Je to fešák a s chutí si rád zaflirtuje s každou trochu hezkou ženou. Vlastně byl ke mně vždycky milý, asi mu dlužím varování.
Pavle, řeknu. Příští pondělí raději v práci zůstaňte. A přátelsky mrknu.
On se tváří překvapeně, jak jinak. Ale ne zase tolik. Jako když čekáte, že jednou ta napjatá struna musí prasknout, ale netušíte, odkud ten podnět přijde...

---

„V jaké práci?“ říká Sérafin.
To nic, to nebylo na tebe. Co se děje?
„Co kdybys tady mému příteli prozradila něco o jeho nových schopnostech. Jaké vlastně jsou, jak je používat a tak. Jinak mi bude spíš na škodu a mohla jsem ho rovnou nechat přivázaného u svého koně.“
„Tvůj problém je,“ chytá se toho hned Milo, „že jsi příliš konfliktní typ. Někdy stačí rozumně si popovídat, vyslechnout toho druhého...“
„S tím běž do manželské poradny,“ zavrčí na něj Sérafin a pak se otočí zpátky ke mně. „Teda pokud ty psychologický kecy nejsou tou jeho tajnou zbraní. Podle mě by to každého akorát tak víc vytočilo, na druhou stranu ale slabší povahy...“
Budete se hádat nebo chceš slyšet něco o Milových schopnostech?
Krátké rozpažení, k tomu útrpný pohled kamsi stranou a pak už vidím, že konečně naslouchá.

---

Tak jednak umí odemykat zámky, říkám, ale ona mě zase přeruší: „To umí každý“ a významně v ruce potěžká sekyrku.
Každý zámek neodemkneš silou, namítám a ona jen krčí rameny.
Taky umí přivolat hady na pomoc, pokračuji. Stačí když spojí ruce jako při modlitbě a trochu zasyčí. A konečně má Milo schopnost stříkat z pórů polotekutý plyn. Pochopitelně prudce jedovatý.
„Nic proti jedům, ale nemůže to zabít i mne?“
Nemělo by.
„To nezní moc povzbudivě,“ namítá Sérafin.
Vlastně ti to neublíží, řeknu. Když teď cestujete spolu, tak jeho útočná kouzla neohrozí tebe stejně jako ty bys mu už nemohla ublížit ani kdyby okolo sebe neměl ochranný štít.
Sérafin si na záda hodí baťůžek a vydá se zase na cestu. Milo se k ní rychle přidává, při výstupu na kopec mu šeptem vysvětluje, co se ode mne dozvěděla.
Jednu chvíli jí podklouznou nohy a ona po mokré trávě sjela pár metrů zpátky, dokud ji nezachytily jeho ruce. Místo díků se na něj jen nevraživě podívá. Prudce vytrhne svou ruku z jeho.
„Už na mě nikdy nesahej,“ sykne tím svým nepříjemným hlasem, co si šetří na chvíle těsně před útokem. Pak se obrátí a znovu se škrábe směrem vzhůru.
Celkem dlouhou chvíli lezou mlčky.

---

V autě plnou nádrž, v kufru nějaké věci na převlečení, vedle sebe litrovou petláhev s Pepsi colou a nějaké sušenky.
Také já vyrážím na dlouhou cestu na sever.
Jednodušší by asi bylo jet vlakem nebo autobusem, ale to jen když neberete v úvahu vysvětlování spolucestujícím, že se opravdu bavíte s upírkou ve vaší hlavě a ne s nimi.
V rádiu naladím country stanici. Sama nevím proč, ale právě v tuto chvíli mi to přijde nějak uklidňující.

---

„Co je to za koně,“ říká Sérafin. Zdá se, že pro jednou cítí potřebu být zdvořilá. Nebo je jí hloupé, jak na Mila vyjela poté, co jí pomohl.
„Cože?“
„Tvůj kůň, říkal jsi, že je to nějaká vzácná rasa.“
„Aha. No říká se jim hérští koně.“
„A vzácní jsou... V čem vlastně? Nějaké zvláštní zbarvení?“
„To ani ne,“ Mílo se na chvíli zastaví, aby popadl dech. „Jsou kovově šedí, vlastně ani nejsou moc hezcí. Tvůj kůň je určitě krásnější.“
„Tak v čem jsou tak výjimeční.“
„Kromě toho, že umějí mluvit...“
„Ty máš mluvícího koně?“
Milo přikývne, z kapsy u saka vytáhne kapesník a otře si čelo. Hadí kůže trochu zežloutla a má skoro hedvábný lesk.
„A také umí létat.“





Autor: Sophianne
Vydáno: 24.5. 2007 00:00
Přečteno: 4060x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


Zatím nebyly přidány žádné komentáře.